„Zlatý věk Ameriky začíná právě teď,“ řekl v projevu. Znělo to nabubřele, někdo v tom mohl slyšet populismus, jiný velikášství. Zvláště když prezident dodal: „Všichni nám budou závidět a nikdo nás už nebude zneužívat.“
Ale jiní se mohou zamyslet. Je to až taková nabubřelost, jak působí na první poslech? Vždyť slova jako „Bůh žehnej Americe“ v té zemi pronáší každý, republikáni i demokraté. Amerika na to prostě slyší. Slyšíme na to i v Evropě? A pokud ne, je to až takové plus?
Zlaté časy s aparátčíkem Novotným
Klasická Evropa už od dob starého Řecka razila spíše skepsi. Ta stála u zrodu vědy. A skeptik řekne, že éry se mají určovat a rozlišovat až zpětně. Jako to dělají geologové, když je označují podle vůdčích zkamenělin. Pokud v nějaké vrstvě ta či ona zkamenělina mizí, je to doklad, že se při sedimentaci výrazně změnily poměry, takže lze rýsovat hranici třeba mezi silurem a devonem.
Donald Trump se opět stal prezidentem. Začíná zlatý věk Ameriky, prohlásil |
Platí to i pro bájný, natož pro reálný „zlatý věk“? Mělo by. Zlaté časy se jeví jako zlaté vždy až z odstupu. Stačí vzít Česko(slovensko) ve dvacátém století. Pro někoho představují „zlatý věk“ 20. léta, pro jiného 60. léta, pro další 90. léta. Jenže vždy se to posuzuje až ve zpětném zrcátku.
Dvacátá léta působí jako zlatá až brýlemi hospodářské krize a nástupu Hitlera. Šedesátá léta začala plně zářit až po sovětské invazi v srpnu 1968 a domácí normalizaci. Příštích dvacet let lidé nostalgicky vzpomínali na éru Antonína Novotného (1957–1968) jako na zlatý věk. Byl to sice nevzdělaný komunistický aparátčík, nesmělo se říkat, že Novotný je vůl (spisovatel Vladimír Škutina za to šel do vězení), ale jinak se smělo skoro všechno. Vždyť většina ceněné literatury i filmů ze „zlatých šedesátých“ pochází z éry Novotného. No nekupte to, nevzpomínejte na to jako na zlatý věk.
Devadesátá léta působí podobně. I ta se idealizují do „zlatého věku“, ale též až z odstupu. Pak zapomínáme na tuneláře, zabetonovaný trh s byty a další minusy. Protože selektivní paměť uchovává devadesátky coby „zlatý věk“ svobody, hlavně svobody slova, který se už nikdy nevrátí. Lakmusovým papírkem zůstává televizní Česká soda: mohla by vzniknout dnes?
Západní Evropa má svou belle époque (krásné časy) v letech 1890–1914, tedy před Velkou válkou. Dobu, jejíž půvab plně ukázala až její ztráta v zákopových masakrech první světové.
Antický Řím měl svůj zlatý věk ve druhém století po Kristu. Někdy se mu říká „doba dobrých císařů“, kdy vládli Nerva, Trajan, Hadrian, Antoninus Pius a Marcus Aurelius.
Vypukne celní válka všech proti všem? Kde se nový americký prezident Trump mýlí a kde ne |
Svůj „zlatý věk“ by našla i Amerika. Možná ve 20. letech, ve zlaté éře jazzu, ale tam to kazí prohibice a gangsterství. Spíše za prezidenta Eisenhowera (1953–1961). Eisenhower z jedné války (korejské) vycouval a do další (vietnamské) nestačil zabřednout. Byla to doba klidu a prosperity. Doba, kdy se standardní součástí amerických domácností stal domek, auto, pračka a televize. Kdy boj za občanská práva získával první úspěchy, ale ještě nepropadl radikálním úletům.
Vlk s beránkem, levhart s kůzletem
Jak vidíme, když se řekne „zlatý věk“, každý si může vybrat podle svého věku, zkušenosti či letory. Což samozřejmě platí při pohledu zpět. Ale má smysl slibovat „zlatý věk“ už dopředu? To zavání starozákonní tradicí, její radikální součástí, zejména proroky. Jak prorokuje třeba Izajáš: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat.“
Budeme vrtat, bejby. Trump načrtl vizi ekonomického tlaku nejen na Evropu |
Že by byl Trump takový tradicionalista? Ne, ale zná své pappenheimské. Ví, že ekonomický vývoj se neřídí podle exaktních zákonů fyziky a přírody, ale pravidly společenskými. Že když v národě zakoření optimismus, projeví se to i v ekonomice, tudíž vyrukuje na Američany se „zlatým věkem“.
Nikdo neví, zda uspěje. Trump je egomaniak a narcis, nicméně dát lidem vizi „zlatého věku“ může být nakonec účinnější, než když EU balí své vize do jazyka byrokracie, ideologie a newspeaku. Třeba když před 25 lety vyrukovala s Lisabonskou strategií, jež z ní měla do roku 2010 udělat „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa“. Nebo když Angela Merkelová slíbila „zvládneme to“ v době, kdy bylo zřejmé, že z masového přílivu migrantů bude problém. Nebo když Petr Fiala slibuje platy jako v Německu. Nebo když Andrej Babiš slibuje, že bude pomáhat lidem.
Aspoň krůpěj optimismu
„Zlatý věk“ působí na mnohé v Evropě i v Česku příliš bájivě, abstraktně, ba velikášsky. Americký (Trumpův) optimismus nám může připadat jako komický, nevěrohodný. Ale něco na něm je.
Trump odložil zákaz TikToku, zrušil regulace těžby i povinnost prodeje elektroaut |
V Evropě se vlády drží byrokratické linie. Jinak to v rámci EU a jejích pravidel ani nejde. Oponenti zase až moc propadají defétismu a pesimismu, až moc vytvářejí analogie s úpadkem starého Říma. Je tu někdo, kdo by s Trumpovou vervou dokázal razit optimismus?
