Díky přesnosti moderních naváděných raket, tvrdí Rosen, už Amerika nepotřebuje vydržovat v krizových oblastech rozsáhlá pozemní vojska. Držet americké posádky kupříkladu v kontinentální Evropě dávalo smysl za studené války, kdy jediným způsobem, jak zastavit první sovětský nápor, byla konvenční válka skrze tanky, děla a pěchotu. Tohle racio se ale změnilo díky hypersonickým a balistickým raketám, které dokážou všechny cíle ničit přesně a spolehlivě.
Ponechme teď stranou, že hlavní motivace Rosenova článku byla změna americké strategie pro Evropu. Na obecnější rovině je současná válka v Íránu trhlinou přes jeho víru ve „válku na dálku“. Američané ani po deseti dnech ničivých úderů nedokázali dostat teheránský režim na kolena. Právě naopak. Jeho příznivci se ještě více zatvrdili, odpůrci tváří v tvář hrůzné spoušti zakolísali.
Myslíte si, že se válčení na dálku Američanům vyplácí?
Deník Financial Times má zajímavý článek, ve kterém si někdejší bojovnice proti ajatolláhům zoufá nad tím, jakou zkázu americké a izraelské údery způsobily. Ukazuje se totiž, že ani „přesná“ munice není až tak přesná. Své by o tom mohlo říct 150 íránských dívek, jež byly zasaženy ve své škole americkou raketou Tomahawk hned první den útoku. Důvod byl tragický ve své banalitě – hned vedle stála základna íránských revolučních gard.
Omyl z vojenského hlediska pochopitelný. Ale vysvětlujte to někdo Íráncům, jejichž dcery takto zahynuly. Budou teď mít rádi Ameriku? Budou toužit po svržení lidí, kteří založili svou politickou kariéru na tom, že tvrdili, že Američané jsou zvířata? Něco pravdy na tom bude, bude si zákonitě myslet takový Íránec, který až do té doby neměl režim nijak v lásce.
Epická zuřivost, Řev lva a lekce pro Českou republiku. Válka budoucnosti už probíhá |
Poučení z „chytré války“
Stále platí stará clausewitzovská poučka, že válka je jen pokračování politiky jinými prostředky. A jaká politika může být horší než bombardovat desítky obytných čtvrtí, kde kromě vojenských cílů zahynou i civilisté? Jediným výsledkem je, že se s dítětem vyleje i vanička. Írán sice v hořících městech přijde o opěrné body režimu, ale taky o to jediné, co mu dávalo naději na lepší budoucnost – širokou podporu opozice, která se z tohohle danajského daru možná nikdy nevzpamatuje.
Oproti téhle „chytré válce“ byla pozemní invaze po vzoru Iráku 2003 pro civilní obyvatelstvo relativně mírná – a i ona si dokázala znepřátelit prakticky celý Irák. Otázka, zda se z toho někdo ve Washingtonu poučí, je ve hvězdách. Záměr byl, jak to tak bývá, ušlechtilý. Provedení ale zůstalo daleko za očekáváními. A tak už to se západními intervencemi na Blízkém východě chodí.
