Bavilo nás dělat neplechu – jen drobnou neplechu, samozřejmě, trestných činů jsme se nedopouštěli. Ale pravidelné konflikty s policajty nám dělaly moc dobře. Někdy v polovině devadesátek se policie snažila vysídlit squattery, kteří si už skoro deset let žili v několika domech na východní 13. ulici – bez nutnosti platit nájem, ale leckdy i bez vchodových dveří do domů a bytů, a bez vody. Ne bez elektřiny, tu si do svých příbytků umně odklonili od vedení.
Squatterům se přirozeně nikam nechtělo. A my se přidali na jejich stranu. „Vy hajzlové! Vy svině! Vy ----- !“, řvali jsme na poliše a občas jsme po nich něco hodili. Ne Molotovův koktejl. Jen věci, které jim při zásahu nemohly ublížit. Roztržený polštář. Malířský štětec spečený od barvy. Půl plesnivého chleba v plastovém pytlíku.
Je tam nahoře někdo? Dát přednost rozumu, nebo pofidérní nabídce? |
Byla to, abych parafrázovala Haška, mírná revoluce v mezích zákona.
Mě tenkrát nejvíc fascinoval fakt, že můžu sprostě nadávat policajtům a oni mi nemůžou nic udělat. Billa zas fascinovalo, že mě to fascinuje. On, Američan, policajtům sprostě nadával už od puberty.
Později jsem se dozvěděla, že výcvik newyorských policistů zahrnuje příkaz stát na místě a nehnout ani brvou, zatímco jim vyučující nadávají do prasat, kapitalistických sviní, zrádců či ------.
Zákony v Anglii jsou jiné. Tady vás policajti můžou sebrat, když jim nadáváte. Děje se to ale jen zřídka – většina dospělých, duševně zdravých jedinců to nedělá.
O srdíčkách na kafi a jiných gestech se zázračnou silou |
A pro mladé do nějakých 16-17 let bylo zavedeno zvláštní pravidlo: když začnou spílat policajtovi, musí je policajt dvakrát upozornit, že se to nesmí, a teprve když nepřestanou, smí je zadržet.
Adolescenti toužící být rebely se s oblibou seběhnou v blízkosti policajtů, vrhají po nich sprostá slova, děsně se chechtají – a po druhém upozornění utečou. Je to pro ně hra.
Londýnští a ani newyorští řidiči autobusů ale spílacím tréninkem neprocházejí. Možná by měli.
Tuhle jsem jela londýnským autobusem. Když řidič zrovna prováděl náročný odbočovací manévr na úzké vozovce mezi zaparkovanými auty, přiklátil se k jeho okýnku postpubertální jedinec a začal na něj chrlit nadávky.
Na letošním Nottinghillském karnevalu v Londýně si policajti zatančit nemohli |
Řidič to chvíli beze slova snášel. Pak jeho ruka náhle vystřelila z okýnka. Popadl sprosťáka za drzý ksicht, přitáhl si ho málem až do kabiny, takže kluk napůl visel ve vzduchu, a pomalu, rozvážně, podrobně mu vysvětlil, co si smí dovolit a co ne.
Načež ho pustil a jelo se dál.
Viděli to všichni cestující. A jejich srdce zaplesala – ten zmeteček si nic jinýho nezaslouží!
Až po chvíli některým z nás docvaklo, že došlo k trestnému činu. A my, zákonů dbalí občané, měli na řidiče zavolat policii. Na slova reagoval fyzickým násilím. A to se v Londýně nesmí.
