A že naopak si velmi nevážím Mgr. Filipa Turka a nepřeji si, aby se stal členem vlády, což nehodlám rozvádět, protože důvodem jsou záležitosti všeobecně známé.
Leč ke slovu návrh.
Výkladové slovníky českého jazyka význam tohoto slova uvádějí všechny v zásadě identicky. Např. Příruční slovník jazyka českého jej definuje jako námět, plán, předkládaný, aby se rozhodovalo o jeho uskutečnění, a Slovník spisovné češtiny uvádí formulaci myšlenka, plán, kt. se předkládá k projednání ap.; ani výklady v ostatních slovnících se nijak zásadně neliší. Všechny definice jsou tak spolu v souladu – a postulují, že o návrhu se rozhoduje, že návrh se projednává apod., tj. že návrh nijak neimplikuje povinnost přijetí (od přijmout, nikoliv od přijet) navrženého obsahu.
V zájmu pravdy a objektivity je nicméně mou nepříjemnou povinností konstatovat, že text Ústavy ČR zřejmě pracuje s významem slova návrh (a také s významem slovesa navrhovat, jejž slovníky jednotně definují jako podávat, činit návrh) v dosti zřejmém rozporu s výše uvedenými slovníkovými definicemi, který spočívá konkrétně v tom, že ústava – přinejmenším v některých svých pasážích – se slovy návrh/navrhovat nakládá tak, jako by jejich význam povinnost návrh přijmout obsahoval.
O souvislostech výročí pražského německojazyčného básníka |
Lze to ilustrovat na příkladu znění čl. 35, odst. (2), kde se píše Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců. Nejsem samozřejmě právník, ale předpokládám, že tento text nelze vykládat tak, že by prezident měl možnost takový návrh uvážit a případně se rozhodnout mu nevyhovět, tj. sněmovnu nerozpustit.
Velmi podobný případ je podle mého názoru výklad odstavce (2) článku 97, jenž stanoví, že Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Přinejmenším za předpokladu, že v textu ústavy jsou slova návrh/navrhovat užita konzistentně, nezbývá na základě předchozího než přijmout skutečnost, že za prezidenta a viceprezidenta NKÚ musí prezident republiky jmenovat ty osoby, jež mu Poslanecká sněmovna navrhla.
Co ovšem z požadavku konzistence užívání významu slov návrh/navrhovat v ústavě zejména plyne, se týká výkladu pasáže na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády v článku 68, odst. (2), jenž ve svém celku zní Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů: je zřejmé, že konzistentní, byť z jazykovědného hlediska nestandardní chápání významu slova návrh zde znamená, že prezident má povinnost jmenovat členy vlády tak, jak mu to předseda vlády navrhne. A pro úplnost je potřeba dodat, že odst. (4) téhož článku, který popisuje postup po dvou neúspěšných pokusech o jmenování vlády, jež by získala důvěru Poslanecké sněmovny, slovy … jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, lze „selským rozumem“ opět, jako v případě samorozpuštění sněmovny, chápat pouze tak, že prezident nemá možnost negativní úvahy a předsedu vlády podle tohoto návrhu jmenovat musí – což ovšem navíc značně posiluje domněnku, že analogická povinnost prezidenta platí i v případě jmenování členů vlády dle odst. (2).
Takže, abych to shrnul, jazyková analýza textu Ústavy ČR se zdá implikovat, že prezident republiky musí jmenovat členy vlády na návrh (tj. ve shodě s návrhem) předsedy vlády a nemá možnost tento návrh odmítnout.
Vzdání díků versus vzdání se. Od chladné jazykovědné historie po žhavou politickou současnost |
No, ne že by mne to v současné konkrétní situaci těšilo …
K čemuž bych chtěl dodat, že právní analýza uvedené problematiky se od té jazykové může samozřejmě lišit. Zaprvé totiž jistě není bezpodmínečně nutné trvat na lingvistickoestetické libůstce, aby jeden text užíval jedno slovo pouze v jednom významu. Zadruhé je při výkladu výše uvedených formulací asi rozumné se ptát, zda v popsaných příkladech skutečně bylo úmyslem autora ústavy přisoudit prezidentu republiky nedůstojnou roli pouhého „automatu na podpisy“, a zda tedy k suchému jazykovému výkladu nemá existovat poněkud, řekněme, šťavnatější alternativa.
Z čehož zatřetí plyne otázka, proč ve všech výše uvedených (a i dalších) příkladech ústava v případě takové prezidentské bezmoci vůbec prezidenta zmiňuje – jinými slovy, proč buď příslušné formulace nezní např. Poslanecká sněmovna se usnese na svém rozpuštění, které vyhlásí její předseda či předseda vlády jmenuje členy vlády, nebo naopak proč ústava explicitně neuvádí text zhruba v podobě prezident republiky s předsedou vlády projedná návrhy na jednotlivé členy vlády, a pokud je přijme, tyto členy vlády jmenuje (což by sice bylo možná až na hraně poloprezidentského systému, na druhé straně by to však lépe odpovídalo jak systému brzd a protivah ve struktuře státní moci, tak legitimitě moci prezidenta, od doby textace ústavy posílené všeobecnou volbou, která je tak nyní v zásadě na stejné úrovni jako legitimita moci Poslanecké sněmovny).
Opravdu se mi zdá, že vyjasnění prostřednictvím kompetenční žaloby by bylo na místě. Nebo – a daleko lépe – že by stála za úvahu úprava znění ústavy (v níž, mimochodem, je ještě několik dalších jazykově opravdu nešťastných formulací, ale o tom snad někdy příště).
