Pak jsem ve slovníku našel, že americký výraz „cabinet making“ neznamená sestavovaní vládních kabinetů, nýbrž truhlářství, a nezkušené překladatelce jaksi nedošlo, že její překlad je nesmyslný. Sestavování vlád je zvlášť u nás práce zatraceně složitá, zejména když se nedá nalézt shoda na významu slovesa „jmenovat“ v článku 62 české Ústavy. Musí prezident jmenovat každého, koho mu premiér přivede?
Pravda, nezaujatý pozorovatel by mohl soudit, že řešení zrovna tohoto problému je jednoduché. Máme tu přece článek 83 téže Ústavy, který praví, že od toho je tu Ústavní soud. Premiér prezidenta u Ústavního soudu kompetenčně zažaluje, soud věc posoudí a vydá nález.
Od vyměklého Trumpa ke kohabitujícímu Macinkovi: jak se vstupuje do učebnic |
Tolik šedá teorie. Politický strom života je ovšem košatější. Část haluzí toho stromu, zejména ty motorizované, soudí, že Ústavní soud spor rozsuzovat nemůže, protože byl jmenován prezidentem, a tak je jasné, že mu půjde na ruku. A že soudy jsou principálně dle téže Ústavy (článek 82) nezávislé? To jsou dle nich jen slova, slova, slova. Každopádně premiér se k Ústavnímu soudu obracet nehodlá.
Extrapolujme logiku tohoto názoru. Prezident jmenuje všechny soudce, takže mu nepochybně jdou na ruku všechny soudy v zemi. Má tedy vůbec smysl se u nás k soudu obracet, je-li výsledek závislý na vůli z Hradu? Co vůli! Zvůli!!!
Myslím, že podobně začínaly úvahy o zvůli „deep state“, hlubokého státu v Americe, z nichž nakonec vyrostlo hnutí červených čepic MAGA. (U nás na stejných červených čepicích obvykle stálo Lepší Česko, takže se nabízí marketingová zkratka názvu LEČO.)
Co tedy s tou nedojmenovanou vládou, když do toho nemá co mluvit ani nejvyšší soudní instance k tomu určená. Obávám se, že zbývá jen poslední varianta, soud Boží.
Nemyslím čekání na soudný den, z toho jsme už vyrostli, ale variantu zobrazenou ve skvělém filmu Ridleyho Scotta Poslední souboj (2021), popisující poslední francouzským králem posvěcený souboj z roku 1386 v Paříži. Byl považovaný za Boží soud: přeživšímu dává Bůh za pravdu. Jean de Carrouges a Jacques le Gris se na koních, dřevce v rukou, rozjíždějí proti sobě… Nakonec le Grise ležícího na zemi de Carrouges propíchne mečem: pravdu má on, dí Bůh.
Popletený zmocněnec. Filip Turek by měl mít trochu ohleduplnosti k lidem i k faktům |
Představme si variantu 2026 v Česku: na Letenské pláni v Praze se prezident Pavel a vicepremiér Macinka (premiér Babiš na něj právo bít se deleguje, když je ten motorista a všecko stejně zpackal on) proti sobě rozjíždějí na motorkách, basebalové pálky v ruce… Nechť Bůh rozhodne, jestli Turek má, nebo nemá být ministrem. Jen doufám, že vítěz poraženého tou pálkou neumlátí.
