Nechme summit NATO stranou, jeho význam, a především naše role v něm, byl okrajový a soustřeďme se na podstatu sporu mezi vládou Andreje Babiše a prezidentem Petrem Pavlem, který by sporem vlastně být neměl, aspoň pro toho, kdo umí číst a vnímá, co ústava říká.
Petr Pavel a vláda: kdo z nich tahá za delší konec provazu? |
Začněme článkem 54, odstavcem (3) naší ústavy, podle kterého „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“.
To je pro normálního člověka zcela nepochopitelné, neboť podle článku 62 ústavy má prezident sám o sobě některé významné pravomoci, například
f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení,
j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.
Jak je to v Německu a Rakousku
Žádné takové ustanovení, jako v článku 54 odstavci (3) naší ústavy, v ústavách Rakouska a Německa není, tam veškeré oficiální prezidentovy úkony, rozhodnutí apod. kromě úzkého okruhu rozhodnutí, která hned zmíním, vyžadují k platnosti kontrasignaci kancléřem nebo odpovědným ministrem. Výjimky v případě Německa se týkají výlučně ustanovení nebo změn vlády.
Příslušné formulace v ústavě jsou téměř stejné. Je přesto český prezident silnější než rakouský? |
V Německu kancléře volí Spolkový sněm na návrh prezidenta, a pokud není zvolen absolutní většinou všech členů Spolkového sněmu, může se v dalším kole o funkci kancléře ucházet více členů Spolkového sněmu. Pokud některý z kandidátů získá nadpoloviční většinu všech jeho členů, prezident ho jmenuje kancléřem. Pokud se to do 14 dní nepodaří, proběhne další kolo a pokud ani v něm nezíská vítěz nadpoloviční většinu hlasů všech členů Spolkového sněmu, prezident má volbu: buď ho i tak jmenovat kancléřem, nebo rozpustit Spolkový sněm. Při těchto krocích samozřejmě kontrasignace kancléřem nepřichází v úvahu.
Podobně je tomu i v Rakousku, kde prezident může oficiálně konat dokonce jen na podnět vlády. Rakouský prezident má při ustanovení vlády ještě větší pravomoci než v Německu, protože může kancléře i celou vládu kdykoliv odvolat, v tom případě samozřejmě podnět vlády není třeba.
V naší ústavě má prezident ovšem ještě další pravomoci uvedené v článku 63 odstavci (1), z nichž připomínám jen ten první, o nějž nám jde:
(1) Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
přičemž
(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
V odstavci (1) článku 63 Ústavy i jiných zákonech uvedené pravomoci, tedy i pravomoc „zastupovat stát navenek“, ovšem podle odstavce (3) vyžadují k platnosti kontrasignaci premiérem. A aby pan premiér měl co kontrasignovat, musí pan prezident vydat rozhodnutí o svém úmyslu být vedoucím delegace do Ankary nebo někam jinam, jinak by nebylo co kontrasignovat.
Proč tomu prezident nerozumí?
Ústava je v tomto bodě formulována zcela jasně a jednoznačně. Přesto pan prezident předstírá, že smyslu odstavce (3) článku 63 naší ústavy nerozumí, resp. že o něm neví. Pokud chtěl pan prezident zastupovat ČR „navenek“ na summitu NATO, měl vydat příslušné rozhodnutí, třeba „Podle odstavce (1)a) Ústavy ČR jsem rozhodl, že budu ČR reprezentovat na summitu NATO v Ankaře“ a předložit ho Babišovi ke kontrasignaci. Toto je jediná smysluplná interpretace kombinace ustanovení odstavců (1) a) a (3) článku 63 naší ústavy. Bývalý děkan Právnické fakulty UK Aleš Gerloch na to upozorňoval vícekrát, ale byl ve svém logickém stanovisku osamocen.
Pan prezident ovšem žádné rozhodnutí o své účasti na summitu NATO v Ankaře nevydal. Místo toho naříkal na to, jak je vláda zlá, že ho nechce zařadit do delegace na summit v Ankaře, a on přece na summity jezdil, je to tradice a pravomoc zastupovat ČR „navenek“ podle ústavy má.
A když mu vláda nevyhověla a do delegace ho nezařadila, podal ústavní stížnost, a navíc se dožadoval vydání předběžného opatření, i když pro jeho typ stížnosti zákon o Ústavním soudu s předběžným opatřením nepočítá. A Ústavní soud mu vyhověl místo toho, aby konstatoval, že k výkonu pravomoci podle odstavce (1) písm. a) musí prezident vydat rozhodnutí a předložit ho premiérovi ke kontrasignaci. A protože žádné rozhodnutí ve věci účasti na summitu NATO v Ankaře nevydal, stížnost měl zamítnout jako nedůvodnou.
Ústavní soud zasahuje do exekutivy. Prezident může pomocí žalob mařit práci vlády |
Svým rozhodnutím o předběžném opatření ovšem jen oddálil okamžik, kdy bude muset svým nálezem odpovědět na klíčovou otázku, zda ustanovení odstavce (1) písm. a) „zastupovat ČR navenek“ znamená, že prezident má nárok reprezentovat ČR také v nejvyšším orgánu EU, její Radě, která přijímá zásadní politická rozhodnutí ovlivňující celou EU a v níž má představitel ČR v řadě oblastí právo veta. Anebo že k platnosti takového rozhodnutí je podle odstavce (3) nutná kontrasignace premiérem.
Je samozřejmě nemyslitelné, že by prezident, který „není z výkonu své funkce odpovědný“, mohl jako představitel ČR rozhodovat v Radě EU. Ústavní soud musí svým nálezem dát jasně najevo, že takto odstavec (1) písm. a) interpretovat nelze. Nejjednodušší způsob, jak nález formulovat, by byla věta: „K výkonu pravomoci podle odstavce (1)a) je o tom třeba vydat rozhodnutí.“ To by stačilo a věc by byla jasná, jak ostatně měla být panu prezidentovi jasná od začátku.
