Konstituční tribunál řešil případ, kdy muž prodal svůj dům (který byl v jeho výhradním vlastnictví) a za utržené peníze koupil nový, ve kterém žili s manželkou až do rozvodu v roce 2017. Spor byl o to, zda má manžel nárok na valorizaci majetku, který do společného jmění vložil, tedy částky 172 tisíc korun, za kterou dům v roce 1990 koupil. Zákon na to pamatuje a valorizaci umožňuje.
Soudy to však vyřešily „šalamounsky“ a pro sebe pohodlně. Konstatovaly, že muž na valorizaci nárok nemá, neboť to byly vnější okolnosti, které umožnily růst ceny nemovitosti až na současných necelých deset milionů korun. Tedy výnos z prodeje se měl rozdělit rovným dílem a bez ohledu na to, že jeden z manželů dal na dům vše a druhý nic.
Valorizace by podle soudů přicházela v úvahu, jen pokud by se manželé na tom dohodli předem. To je ovšem příklad absurdního uvažování, jak se mohli manželé domlouvat v době, kdy o žádné valorizaci žádný zákon nehovořil?
Záměr zákonodárce ignorovaný
Ústavní soud se pozastavil nad tím, že obecné soudy ignorovaly záměr zákonodárce, tedy valorizaci umožnit, a jakoukoli valorizaci prostě podmínili předběžnou dohodou. Tohle už soudy dělat nesmějí, podle nálezu „nejvyšší soud překročil meze dotváření soudcovského práva“ a „obecné pravidlo přetvořil ve výjimku“.
Předmanželské majetkové dohody se týkají jen malého počtu sňatků a tedy by se valorizace týkala jen jich a proto Ústavní soud rozsudky zrušil a žádá soudy, aby se věcí zabývaly znovu, tentokrát s respektem k „vůli zákonodárce valorizovat vnos do společného jmění podle principu obohacení“.
Co si z toho vezmou soudci k srdci, to ví, jak říkala jedna literární postava, Bůh a svatý Václav. Rozhodnutí o valorizaci značně komplikuje soudům práci a vyžaduje od nich nějakou argumentaci a do značné míry vylučuje alibismus. To se líbit nebude. Nicméně napříště nesmí být ten, kdo vložil do manželství řádově víc než druhý z partnerů, krácen na majetkových právech.
