Pan Fischer vystoupil s velmi populární figurou: vypálil rybník „zlým politikům“. Jenže se nelze vyhnout otázce, zda se do odvážného, ba riskantního podniku - vzpoury proti politickým stranám - pustil Jan Fischer pouze o své vlastní újmě.
Některé skutečnosti mluví proti představě pana Fischera coby razantního rohovníka. Nenápadný, názory neprojevující muž, který se po celou dobu sestavování vyhýbal jakýmkoli radikálnějším prohlášením, bez sebemenší výstrahy vyrazí do boje za alternativní ministry. Mimo pozornost nemůže zůstat třeba ani to, že pan Míl odmítl post místopředsedy v Topolánkově vládě a nyní kývl na pozici ministra financí ve vládě bez mandátu. Ani okamžité ovace z Hradu a od klausofilních představitelů ODS nás nepřesvědčí o tom, že okolí Václava Klause začalo z ničehož nic vyznávat nepolitickou politiku.
Pokud pan Fischer myslel svá slova i kroky upřímně, není důvod, proč by se v příštích několika dnech nemohl dohodnout s vůdci ČSSD a ODS a nepokračoval by ke zdárnému sestavení vlády a získání důvěry v parlamentu. Tahle epizoda mu bezpochyby zajistí větší pozornost od obou lídrů, patrně zvýší i respekt veřejnosti.
Fischerova prvomájová epizoda mimo jiné může sloužit jako důkaz toho, že v Česku nemůže vzniknout žádná úřednická vláda. Neexistuje tu totiž úředník, byť vedený sebelepšími a sebečestnějšími úmysly, který smí obejít parlament.