Dne 8. května 1945 vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil; strašlivá Druhá světová válka v Evropě byla konečně u konce (na oficiální podpis kapitulace Japonska, vyhlášené 15. srpna, si celý svět musel počkat do 2. září 1945). Svět si oddechl, vzpamatovával se z ničivého světového konfliktu a s nadějí hleděl do budoucnosti.
Zároveň však začalo vycházet na povrch, jakých nelidských krutostí se nacistický režim ve jménu své zvrácené ideologie dopouštěl na nevinných lidských bytostech, jimž odpíral právo na existenci, rovnost a důstojnost plnohodnotných lidských tvorů.
24. října 1945 byla v San Franciscu založena Organizace spojených národů (OSN), jejímž cílem je zajištění mezinárodního míru, bezpečnosti a spolupráce mezi národy.
První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně, o dva roky později, 10. prosince 1948, schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. V jejím úvodu se píše, že „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Klíčovými pojmy tohoto významného dokumentu jsou důstojnost a rovnost: všichni lidé jsou obdařeni stejnou důstojností, která, podle mnohých autorů, je důvodem jejich rovnosti.
Představa, že každý člověk, bez ohledu na své společenské, ekonomické a mocenské postavení, věk, zdravotní stav, inteligenci, barvu pleti či národnost, je obdařený nezcizitelnou důstojností (hodnotou) zakládající jeho rovnost se všemi ostatními členy lidské rodiny, je a měla by být základním prvkem všech dalších úvah, včetně úvah právních a etických.
Měla by být, ale často není. A tady už musíme hovořit o Peteru Singerovi.
Poprvé opravdu narazil
V roce 1989 měl Singer přednášet na Evropském sympóziu o biologickém inženýrství, etice a mentálním postižení, jež se mělo konat v německém Marburgu. Dva dny před odletem do Evropy však byla jeho pozvánka zrušena, neboť proti australskému etikovi a jeho názorům na infanticidu a eutanazii protestovala řada organizací sdružujících postižené lidi.
Singer byl šokovaný: v Německu se potírá možnost svobodné akademické diskuse. S ještě vyhrocenější reakcí se Singer o něco později setkal ve švýcarském Curychu, kam byl pozván Zoologickým institutem zdejší univerzity, aby přednesl projev o právech zvířat. Skupina postižených lidí na vozíčcích protestovala proti jeho názorům, a když Singer povstal, aby přednesl svou přednášku, začala velká část publika (čtvrtina, možná třetina) skandovat „Singer raus, Singer raus“.
Australský filozof byl opět šokován neochotou ke svobodné akademické diskusi. Podle svých slov pochopil, jak se asi museli cítit obránci demokracie v době sílícího nacismu za Výmarské republiky.
Ten rozdíl je významný!
Peter Singer viděl protestující jako fanatiky (levicové fanatiky, dokonce), kteří dezinterpretují jeho etické názory, nejsou ochotni si vyslechnout, co si doopravdy myslí a vstoupit s ním do racionální diskuse.
Důrazně se ohrazoval proti srovnávání svých idejí s těmi, které před relativně nedávnou dobou zastávali nacisté. Postižení lidé, tvrdil, se nemají čeho bát: on přece netvrdí, že jsme eticky oprávněni je usmrcovat. Nikdo, jehož mentální schopnosti jsou rozvinuté natolik, aby jeho vědomé preference zahrnovaly i touhu pokračovat v životě, se jeho myšlenek bát nemusí.
Mnozí protestující spatřovali podobnost Singerových idejí s nacismem v tom, že nacisté upírali všem lidem stejnou důstojnost a operovali s pojmem „život nehodný žití“, který se v jeho dílech objevuje velmi často.
Australský filosof však mezi nacistickou ideologií a svou etickou teorií života nehodného žití spatřuje významný rozdíl: nacisté pravomoc rozhodovat o tom, jaký život je hodný či nehodný žití delegovali státu, zatímco on ji vyhrazuje pouze rodičům postižených novorozenců v konzultaci s ošetřujícími lékaři. Je tento rozdíl dostatečný?
Singer nebyl schopen protestujícím přiznat jednu jedinou oprávněnou kritiku: dezinterpretují ho, neprávem ho přirovnávají k nacistickým teoretikům života nehodného žití, chovají se fanaticky a odmítají právo na svobodnou akademickou diskusi – s neblahými důsledky pro Německo a jeho akademickou veřejnost. Kdo má tedy pravdu? Singer, anebo jeho kritici?
Zbavit se trumfových karet
Singer má nepochybně pravdu, když říká, že postižení lidé se jeho názorů na etiku obávat nemusí, protože ty názory neimplikují, že je přípustné postižené usmrcovat. Přesněji řečeno, neimplikují, že jsme eticky oprávnění usmrcovat bytosti, jež si přejí žít.
Ale už zde se nachází háček! - Singer je utilitarista a utilitaristé, jak je dobře známo, odmítají představu, že lidské bytosti (či jakékoli bytosti, lidé, zvířata či inteligentní mimozemšťané) disponují něčím takovým, jako jsou nezcizitelná práva, včetně práva zcela zásadního, jímž je právo na život.
O samotné povaze práv neexistuje v odborné diskusi shoda (tedy: co přesně práva jsou, co je zakládá, kolik jich je a jaké jsou mezi nimi vztahy); můžeme si je však představit – například společně s americkým filozofem práva Ronaldem Dworkinem - jako jakési trumfy. Utilitaristé většinou připouštějí, že mohou nastat situace, kdy je přímé zabití nevinné lidské bytosti eticky v pořádku: tehdy, mají-li pozitivní důsledky tohoto činu převahu nad důsledky negativními.
Singer s nimi souhlasí a přiznává, že někdy preference žít jednoho lidského tvora mohou být převáženy preferencemi tvorů jiných.
Australanova etická rozvaha má následující podobu: vezmeme v úvahu všechny bytosti, které budou zvažovaným jednáním zasaženy, určíme, jaké budou důsledky tohoto jednání pro všechny zúčastněné strany, stanovíme podle nějakého klíče, jaké důsledky budou dobré, a jaké naopak špatné. Posléze je porovnáme a vyjde-li nám převaha dobrých důsledků nad těmi špatnými, je jednání z etického hlediska správné, i kdyby to znamenalo usmrtit nevinnou lidskou osobu.
Chápání práv coby trumfů takovéhle etické úvahy neumožňuje: práva přebíjejí všechny ostatní úvahy, takže pokud bychom při promýšlení možných variant jednání narazili na volbu, jež je v rozporu s některým základním právem, kupříkladu právem na život, je to, jako by všechny naše karty přebila ta nejvyšší. Tato volba je nám tudíž uzavřena, i kdyby vedla k pozitivnějším důsledkům, než všechny alternativy.
Minimálně v teoretické rovině Singer připouští možnost usmrcení nevinných lidských tvorů, i když může samozřejmě nastavit podmínky svého etického diskursu tak, aby taková situace nastávala nesmírně zřídka či dokonce vůbec. Osobně si ale myslím, že mnohem závažnějším prvkem Singerových reflexí není teoretická možnost eticky oprávněného zabíjení, ale způsob, jak hledí na důstojnost lidského života. Pro pochopení této klíčové komponenty jeho myšlenkového systému se musíme podívat na jeho východiska.
Koho tím vlastně myslí?
Z určitého úhlu pohledu je Singerova etická teorie radikálně rovnostářská.
Odmítá vést demarkační linii tam, kde podle něj žádnou vést nemůžeme: tedy mezi lidskými jedinci a ostatními tvory, především zvířaty (pokud bychom zjistili, že existují mimozemské formy života, museli bychom je do této úvahy rovněž zahrnout).
Jenže Singerem vzývaná rovnost není založena na faktickém stavu: mezi lidmi existují rozdíly, sociální, ekonomické, někdo má talent na studium, jiný na sport či řemesla, někdo má vyšší inteligenci, jiný zase zdravější organismus. Podobně samozřejmě existují rozdíly mezi lidmi a zvířaty, třebaže ne tak velké, jak jsme se až donedávna domnívali. Není-li rovnost deskripcí stavu věcí, čím tedy je?
Podle Singera je preskripcí: rovnost vyjadřuje určitou povinnost přistupovat ke všem stejným způsobem. V určení rozsahu výrazu „ke všem“ se však již začínají objevovat první problematické prvky Singerovy koncepce. Koho tím vlastně myslí? Všechny lidi? Embrya, plody, novorozence, puberťáky, dospělé a starší lidi? Šimpanze, velryby, slony, psy, kočky, ryby, brouky a hlemýždě? Nebo jen některé z nich, takže ono „ke všem“ se vztahuje pouze k určité užší skupině tvorů vymezených na základě nějakých kritérií?
Kámen versus kočka
Představme si, že jdeme po cestě, uvidíme pěkný oblázek a napadne nás ho nakopnout. Je úvaha „mám nakopnout oblázek“ etickou úvahou? Po chvilce uvidíme kočku přebíhající cestu a opět nás napadne ji nakopnout. Vyvstává stejná otázka: spadá úvaha „mám nakopnout kočku“ svou povahou do sféry etického zájmu? Naprostá většina z nás si pomyslí, že v prvním případě je odpověď „ne“, zatímco v druhém případě „ano“. Čím se lidí kámen od kočky? Jistě v tom, že kámen je prostě kámen, neživá věc utvářená po staletí vlivem vnějších činitelů, zatímco kočka je živá.
To by však Singera neuspokojilo. On se domnívá, že fakt, že nějaký tvor je z biologického hlediska živý, není sám o sobě eticky relevantní. Co je podle Australana podstatné, to je existence, často byť i minimální, nějaké formy vědomí, jejímž projevem na té nejzákladnější úrovni je schopnost zakoušet bolest a slast. Kámen vědomím nedisponuje (nakolik víme), zatímco kočka ano; kámen nemá žádné preference (například preferenci nezažít bolest v důsledku odkopnutí z cesty), kočka jich má řadu, včetně preference vyhnout se bolesti.
Z etického hlediska jsou pro Singera klíčové preference: uvažujeme-li, zda je naše jednání etické či neetické, musíme vzít v úvahu preference všech zúčastněných stran (vykročit za hranice egoismu), zhodnotit, jak naše jednání ovlivní jejich preference (negativně, či pozitivně) a zvolit tak, aby ve výsledku převažovaly pozitivně zhodnocené preference.
Zní to složitě, ale základní myšlenka je poměrně jednoduchá: v případě kočky jsem zde, řekněme, já (nebo vy) a - kočka.
Moje (vaše) preference může znít například takto: „zažít sadistické uspokojení“.
Preferencí kočky je „nezažít bolest“.
Zvažované jednání je nakopnutí kočky: jestliže ji nakopnu, bude má preference zhodnocena pozitivně, zatímco kočičí negativně. Singer je přesvědčený, že bolest kočky přebíjí sadistický prožitek uspokojení, a proto je její nakopnutí morálně nepřípustné.
Princip rovnosti se tedy situuje do roviny preferencí a odhlíží od toho, kdo jsou jejich nositelé: je zcela irelevantní, zda příslušná bolest je bolestí kočky či bolestí člověka, podstatná je pouze bolest, její kvalita a intenzita.
Jsi, anebo nejsi osoba?
Jak jsme řekli, Singer přiznává, že mezi živými tvory existují nerovnosti, ty jsou však z etického hlediska nepodstatné. Podstatné jsou preference a právě preference nakonec přece jen zakládají etickou nerovnost mezi členy morální komunity čili komunity tvorů, vůči nimž máme nějaké morální ohledy (kočka členem morální komunity je, kámen nikoli).
Existují totiž bytosti, jejichž schopnosti kognitivních funkcí jsou na takové úrovni sebevědomí a racionality, že si uvědomují sami sebe, svou kontinuitu v čase a mohou si proto formovat přání v této kontinuální existenci pokračovat; těmto bytostem – lidem, i některým zvířatům – Singer říká osoby.
Všechny lidské bytosti v Australanově rozlišování ovšem osobami nejsou: embrya, plody, novorozenci, lidé v pokročilém stádiu neurodegenerativní choroby či v kómatu nebo perzistentním vegetativním stavu.
Nejsou osobami, neboť jejich preference ještě (či již) nemohou zahrnovat preferenci chtít pokračovat ve svém vlastním životě. A pokud tuto preferenci nemají, není na jejich usmrcení, samo o sobě, nic špatného.
O míru slasti, o tu mu běží
Právě zde se začínají vynořovat kontury Singerova chápání důstojnosti lidského života. Důležitou součástí jeho etických úvah je i morální oprávněnost infanticidy, tj. usmrcování novorozenců.
Novorozenci jsou z hlediska preferencí v nevýhodném postavení: nepochybně mohou zakoušet bolest a slast, ale těžko říci, zda mají i nějaké další preference. Když Singer hovoří o etickém hodnocení infanticidy, zaujímá podivnou neosobní perspektivu: nehovoří o novorozencích samotných, ale pouze o množství slasti či bolesti. A když reflektuje jejich usmrcení, nezaměřuje se na ně, nýbrž na svět, který přijde o určité množství „dobré“ zkušenosti a o určité množství slasti.
V případě novorozenců, nevinných lidských bytostí krátce po narození, je odhlédnutí od nositelů preferencí (novorozenců) a příklon k neosobnímu hodnocení jejich preferencí absolutní.
Nelze se potom divit, že, vzato samo o sobě, tj. ve vztahu k novorozencům a případné újmě, Singer rezolutně popírá, že jim bezbolestné usmrcení může nějakou újmu způsobit a být, opět vztaženo k nim samotným, něčím eticky nesprávným. Novorozenci podle Singera žádnou vnitřní, nezcizitelnou hodnotu nemají, nemají žádná práva – na jejich usmrcení proto není nic nemorálního.
To je nesmírně zarážející a odpudivý rys Singerovy analýzy morálky infanticidy: o novorozence samotné nejde (jistě, pokud se je rozhodneme usmrtit, potom tak musíme učinit bezbolestně, neboť preferenci nezakoušet bolest přece jen mají) a jejich život či smrt se posuzuje z hlediska neosobní perspektivy slasti, která „bude světu chybět“.
Šálky s dobrem a zlem
Asi nejbystřejší a nejhlubší kritik Singerových etických teorií, americký filozof Tom Regan, přichází s následujícím trefným přirovnáním: Singer si vlastně novorozence (a další tvory na téže úrovni mentálních schopností) představuje jako zcela zaměnitelné šálky, „dobro“ nazírá jako chutnou, sladkou tekutinu a „zlo“ vidí coby odporně chutnající patok. Zvažujeme-li situaci zahrnující novorozence a ono „dobro“ a „zlo“, zvažujeme pouze to, jak co nejlépe rozlít tekutinu do šálků tak, aby v celku obsahovaly více sladké tekutiny, než onoho odporného patoku. Samotné šálky nás nezajímají, jen ty dvě tekutiny a jejich poměr.
Singer samozřejmě netvrdí, že smíme chodit po světě a zabíjet novorozence podle libosti; například proto, že by to někomu (dejme tomu rodičům) vadilo. Ale co když by to zainteresovaným nevadilo? Potom, vzhledem k tomu, že zabití novorozence nepošlapává žádnou jeho niternou důstojnost a s ní spojená práva (trumfy), nebude jeho usmrcení nutně neetické. Zvláště když – z pohledu světa – smrt jednoho novorozence (určité množství slasti) vykoupí živit jiného (podobné množství slasti).
A zde jsme zpět u postižených, kteří nejvíce protestovali proti Singerovým námitkám. Singer je ujišťuje, že když už žijí a mohou o svém životě přemýšlet (minimálně v tom smyslu, že si mohou přát pokračovat ve své existenci), není pro ně jeho teorie nijak nebezpečná. Znamená to, že jim nikdy žádné riziko nehrozilo?
Uděláme si nové, lepší
Singer považuje novorozence za zaměnitelné, podobně jako jsou zaměnitelné šálky, do nichž naléváme sladkou či nechutnou tekutinu; když rozbijeme jeden šálek, snadno ho nahradíme druhým a něčím ho naplníme.
Představme si, že se nějakým rodičům narodí postižené dítě (Singer obvykle hovoří o vážném postižení, pravda je ale taková, že nic v jeho etickém systému nebrání tomu, aby postižení mohlo být relativně mírné). Právě narozený novorozenec nemá žádnou niternou hodnotu, jeho život není posvátný ani v náboženském, ani v sekulárním smyslu, neexistuje žádný absolutní zákaz jeho usmrcení. Navíc je jeho postižení předzvěstí, že kvalita jeho života nebude taková, jaká by byla v případě dítěte zdravého.
Rodiče mohou podle Singera uvažovat takto: necháme-li naše dítě usmrtit a pokusíme se zplodit nové dítě, tak z hlediska samotného dítěte se nedopustíme neetického jednání (proti zabití dítěte jako takového, bez ohledu na širší kontext, jako je dopad na společnost, lékaře apod., žádné důvody nejsou). Nahradíme-li ho navíc jiným dítětem (novorozenci jsou zcela zaměnitelní) s lepší životní perspektivou, nepřipravíme svět o žádnou hodnotu (slast) – slast jednoho novorozence odpovídá slasti jiného novorozence – a dokonce nějakou hodnotu přidáme, neboť zdravý novorozenec povede kvalitnější život.
Infanticidě postižených novorozenců, za zmíněných podmínek, nestojí nic v cestě. Jak s tím souvisí ti dospělí postižení? Jistě, nyní jim riziko nehrozí. Ale Singer říká poměrně jasně, že jejich kvalita života není stejná, jako kvalita života zdravých lidí. Navíc nerozlišuje niternou hodnotu člověka a kvalitu jeho života, jako jiní autoři, kteří považují postižené, nemocné, umírající, dementní apod. pacienty za nositele stejné niterné hodnoty a práv, třebaže vedou různě kvalitní životy (dá-li se vůbec kvalita života takto posuzovat; osobně jsem přesvědčený, že nedá).
Když tedy říká, že hodnota jejich života není stejná, říká něco velmi radikálního, natolik radikálního, že přiznává rodičům právo rozhodovat o životě a smrti postižených novorozenců a jejich nahrazení zdravými dětmi. Jak se postižení mohou necítit ohroženi, zraněni a uraženi?
Pokud by se jejich rodiče řídili neúprosnou Singerovou logikou, nikdo z nich by nežil.
Singerův radikálně rovnostářský přístup má ve skutečnosti stejně radikálně nerovné důsledky. Umožňuje rozlišovat mezi lidmi, jejichž usmrcení je niterně, vzhledem k nim samým, špatné (třebaže to nemusí znamenat nemorální), a těmi, pro které to neplatí (novorozenci, senilní lidé, lidé v kómatu a persistentním vegetativním stavu). A také rozlišuje lidské životy na základě jejich kvality - selektuje ty, jejichž život není hodný žití, postižené jedince apod. Jinými slovy, vnáší do lidské rodiny, o níž se hovoří v Univerzální deklaraci lidských práv, radikální nerovnost, odpírá jim inherentní důstojnost a základní lidská práva.
Není tak překvapivé, že zvláště v Německu, které si dodnes nese duševní a duchovní jizvy jako pozůstatek nacistické ideologie radikální nerovnosti lidských bytostí, vzbudily a vzbuzují jeho myšlenky odpor a protesty.
Nacista? To zase ne…
Peter Singer bývá často srovnáván s nacisty. S tímto srovnáním bych však byl velmi opatrný. Je pravda, že popírá základní rovnost a důstojnost všech lidských tvorů bez ohledu na jejich zdravotní stav, věk či rozvoj kognitivních schopností. Hlavním motivem jeho myšlení však není ideologie založená na rasové nerovnosti či pochybné interpretaci evoluční teorie (sociální darwinismus).
Singer se snaží aplikovat v praxi svůj radikální požadavek rovnosti, svým problematickým důrazem na preference namísto jejich nositelů však dospívá k neméně radikální nerovnosti mezi lidskými bytostmi.
Nelze zpochybňovat Singerům morální profil. Z jeho děl i vystoupení je evidentní, že je vedený soucitem a altruismem, starostí o chudé, o ty, s nimiž nakládáme neuvěřitelně krutě – se zvířaty, o životní prostředí. Je nepochybně dobrým člověkem, jenž aktivně pomáhá těm, které považuje za potřebné a snaží se o nutnosti pomoci přesvědčit i ostatní, jak dokládá jeho poslední, a velmi pěkná publikace The Most Good You Can Do: How Effective Altruism Is Changing Ideas About Living Ethically.
Nic to však nemění na faktu, že jeho etická teorie, překládaná ve třech vydáních jeho Praktické etiky a jinde, obsahuje nepřijatelné jádro: lidské životy nemají stejnou hodnotu a podle toho se k nim můžeme chovat.
Autor je filozof, specializuje se na mj. na problémy bioetiky; vědecký pracovník v Ústavu státu a práva AV ČR, přednáší na CEVRO Institut, o.p.s.
