Proto bratři Warnerovi nalili tolik peněz do filmu dle scénáře bratří Wachovských, do filmu, o němž se píše, jak je skandální a odvážný, neboť jeho hrdinou je maskovaný terorista, který bojuje proti systému a bez mrknutí oka vyhazuje do povětří budovy. Nezkušený divák by se sice mohl zeptat, čím přesně se tento maskovaný hrdina liší od ostatních maskovaných komiksových hrdinů, kteří bez rozpaků demolují městskou zástavbu již desítky let, ale my - častí návštěvníci kinosálů - samozřejmě nejlépe víme, že hrdina, jenž zaviní zřícení budovy, aniž by zároveň v poslední vteřině zachránil kolemjdoucí ženu s kočárkem, je mravně minimálně nejednoznačný.
Ano, tajemný „V“ je něco nového. Necedí vtípky - boj proti tyranské fašistické juntě, která ovládá (v alternativní budoucnosti) Británii, není žádná legrace. Naopak: pro svou věc je připraven položit život jako sebevražedný atentátník a vše komentovat s erudicí doktora filozofie. V porovnání s jeho názorem „lidé se nesmí bát své vlády, to vláda se musí bát jich“ zní Supermanovo „mír na celém světě nastane, když ho lidé budou chtít natolik, až jim ho jejich vlády budou muset dát“ příšerně de mode a matrixovské „ta lžíce neexistuje“ jako něco, co vystřihli z Prima vařečky. Rebelie filmu „V jako Vendeta“ zachází dokonce tak daleko, že jeho hollywoodští producenti zachovali zápletku comicsové předlohy, v níž „V“ hodlá s pomocí dopravního prostředku naplněného výbušninou odpálit britský parlament. Svůj záměr „V“ vysvětlí šokantní větou „když je dost lidí, zničení jedné budovy může změnit svět“, čímž se pochopitelně v Americe dotkl všech, kteří znají někoho, kdo alespoň bydlí nedaleko rodin obětí útoku z 11. září.
Jednou z věcí, kterou se „V jako Vendeta“ liší od comicsu (tedy kromě toho, že comics je dobrý), je dlouhý úvodní hrdinův monolog, v němž nám představí své cíle a který je téměř celý sestaven ze slov začínajících písmenem V do kreací jako „vouchsafing the violently vicious and voracious violation of volition“, což je pro překladatele otravně komplikovaná práce, ale pro jeho kamarády příležitost promarnit nedělní poledne a vyniknout s vysoce vytříbenými variacemi vět na V.
Šlo to překvapivě lehce a už brzy jsem se přihlásil s verzí, v níž se třeba „vlastenec a voják ve válce za pravdu vrací vypráskat všechnu vulgární verbež a s vervou vytrestat všiváky v kvádrech, kteří vyvekslovali víru za valuty“, na niž jsem byl docela pyšný. Ale čekala mě studená sprcha. Přítel překladatel odepsal, že se můj překlad zcela rozchází s předlohou. „Vždyť tam máš spoustu věcí navíc!“ psal. „Kdes třeba vzal ty ,vykrmené výběrčí, vyžadující vždy v březnu výpalné‘? A copak tam někde V vyzývá ,Vidlemi vymeťme vládu vychytrale se vysmívající voličstvu!‘?“
Vzhlédl jsem k televizi, jejíž zvuk se mi při práci vkrádal do vědomí. Otázky Václava Moravce právě končily. „Vždyť víš,“ napsal jsem mu, „vyhlídka na volby.“
