Profesor Hořejší označuje varování, že by se státy střední Evropy musely přizpůsobit ruským bezpečnostním požadavkům a přišly o část své suverenity, vyjádřené v mém článku, za „velmi nesprávný názor“ či dokonce mu to zní jako „pustá demagogie“. Zároveň tvrdí, že by se Ukrajina měla podřídit ruským požadavkům, vzdát se čtyř okupovaných oblastí a přijmout postavení podobné poválečnému Finsku. Což má být údajně ideální výsledek. I to je ale v rozporu s realitou.
Finlandizace střední Evropy
Rusko totiž před zahájením plnohodnotné invaze nepožadovalo jen to, aby Ukrajina nevstoupila do NATO. Kreml v prosinci 2021 oficiálně požadoval faktický návrat Aliance před rok 1997, tedy před její rozšíření do střední Evropy. Ačkoli byly tyto požadavky formulovány jako omezení rozmístění vojsk a infrastruktury, jejich smysl byl jednoznačný – znovu rozdělit Evropu do sfér vlivu. V takovém uspořádání by „finlandizace“ nečekala Ukrajinu, ale Polsko, Českou republiku a další státy regionu.
Jedinou realistickou cestou ke klidu zbraní na Ukrajině je přijetí podmínek vítězící strany |
Je proto dobré připomenout, co takzvaná finlandizace skutečně znamenala. Nešlo o nějaký skvělý kompromis, ale o systematické podřízení zahraniční a do značné míry i vnitřní politiky Sovětskému svazu. Finsko bylo masivně infiltrováno sovětskými tajnými službami, politická elita se musela řídit tím, co Moskva považovala za přijatelné, a až do ledna 1956 stála třicet kilometrů od Helsinek sovětská vojenská základna s třemi desítkami tisíc vojáků. To není plná suverenita, ale existence pod permanentním tlakem.
Označovat takový stav za přijatelný kompromis znamená buď neznalost historie a možná i neochotu se ji doučit, nebo cynické zlehčování pojmu suverenity. A už vůbec to nebyla finská vstřícnost, co zabránilo okupaci – byla to tvrdá obrana v zimní válce, která Sovětům ukázala, že cena za podmanění země by byla příliš vysoká.
Turek má s Ukrajinou pravdu. Jen nechce domyslet, kam jeho pravda vede |
Navíc Kreml nikdy neusiloval jen o „část území“. Jeho oficiální rétorika dlouhodobě zahrnuje takzvanou denacifikaci Ukrajiny a odstranění „základních příčin konfliktu“, což v ruském pojetí znamená změnu režimu, ztrátu ukrajinské státnosti a snahu podřídit si východní Evropu. Vytvořit si tam sféru vlivu. Prezident Vladimir Putin opakovaně popírá existenci samostatného ukrajinského národa a po zahájení invaze sice tvrdil, že nechce žádné území anektovat, ale jakmile se mu nepodařilo Kyjev ovládnout, rétoriku i cíle rychle přizpůsobil realitě.
Ohýbání reality
To vše jsou veřejně dostupná fakta, která jdou přímo proti představě, že Moskva by se spokojila s omezením rozšiřování NATO o Ukrajinu a Gruzii. O to problematičtější je, že profesor Hořejší se ještě krátce před invazí vysmíval varování, že k ní může dojít a tvrdil, že žádný útok nehrozí a že věří ujišťování ruských představitelů a že Rusko není nějaký agresivní Sovětský svaz. Po 24. únoru 2022 sice přiznal omyl a uznal, že pravdu měli ti, kteří varovali před ruskou agresí, a dokonce i ti, kteří hájili naše členství v NATO. Dnes to ale vypadá, jako by na tato vlastní slova znovu zapomněl.
Kdo je ruský dezinformátor a kdo jenom provokuje? Finský odborník vysvětluje, jak to poznat |
Problémem totiž není to, že by profesor Hořejší měl jiný názor. Problémem je, že se snaží realitu ohnout tak, aby odpovídala jeho představám a ti, kteří s ním nesouhlasí, mu zní jako demagogové. Navzdory opakovaným vyjádřením Kremlu i konkrétním krokům ruského režimu ukazujícím, jaká je realita.
