Václav Klaus je záruka kontinuity

Nebo obojí. Představa, že to někdo z ODS v touze po návratu mileného vůdce do čela strany hérostratovsky hodí Švejnarovi, patří do kategorie komiksově úsměvných. Volba prezidenta by měla zůstat samozřejmě tajná. V zastupitelské demokracii jsou poslanci našimi zastupiteli, ne „zaměstnanci“.

Důvodů, proč by měl být Klaus znovu zvolen prezidentem, je více. První, negativní, je ten, že v Janu Švejnarovi nemá při vší úctě důstojného protikandidáta.  Ten se už stihl několikrát docela slušně odbourat a umanutost těch, kdo ho kandidovali, je jen přímo úměrná jejich odvetnému záští vůči stávajícímu prezidentovi.

V posledních deseti letech byl Václav Klaus už několikrát veřejně „pohřbíván“: po sarajevském atentátu, po prohraných volbách ODS v roce 2002. Před deseti lety jej posílal do politického důchodu Pavel Tigrid. Naposledy Václava Klause vyexpedoval do národního Pantheonu tuto středu Jiří Paroubek při diskusi v klubu poslanců ČSSD. Stalo se už specificky českou nemocí posílat lidi v politicky produktivním věku do důchodu a vkládat veškerou naději do samotné změny jako takové.

Těžko říci, nakolik i tady jde jen o účelový politický trik. Někteří lidé Klausovi do smrti smrťoucí neodpustí, jak jim v roce 1990 vyfoukl Občanské fórum. Neelitářsky, ale právě iniciativou zdola, a posléze založením zcela standardní politické strany.

 Nejsem nekritickým obdivovatelem Václava Klause, vadí mi například, že se takový nesporný duch jako on nedokázal oprostit od národoveckých klišé z předminulého století. Zde však jeho síla netkví. Čtu teď po letech znovu knihu Jacquese Maritaina Člověk a stát, jíž mohu děkovat za to, že mne až tak moc nešokovalo to, s čím přišel Václav Klaus začerstva hned při listopadové revoluci a co sám provokativně definoval jako kapitalismus bez přívlastků.

Jistě, koště se několikrát nepříjemně vymklo čarodějovu učni z rukou, ale i tak by bez Václava Klause naše „cesta z otroctví“ ustrnula někde ve své čtvrtině. A bylo by neekonomické ho odklízet do věčných skladišť minulosti, byť to bylo na piedestal. Václav Klaus zůstává pro mne, a nejen pro mne, jedním ze symbolů naší revoluce. A také jednou z viditelných záruk její kontinuity, a to právě coby prezident. Funkcí prezidenta není být kladečem věnců, i když ji na něco podobného lze zredukovat. Obávám se, že v případě Klausova stávajícího protikandidáta by byly také příliš viditelné nitě vedoucí k rukám jeho vodičů.