Prezident Václav Klaus se zamyslel nad tím, že lidé – zejména ti mladší – nechtějí pracovat od nevidím do nevidím, jak byli zvyklí jejich rodiče. „Kde se vzalo dnešní, pro starší generace podivné chování společnosti? Tedy že lidé při určité úrovni příjmů nechtějí více pracovat, což paradoxně doprovází růst nárokovosti?“
Jako obvykle má pan prezident dobrý čuch i pero, když registruje a popisuje významnou společenskou změnu. Bohužel se při tom dopouští metodologických i logických faulů a celková úvaha se blíží čemusi, co máme ve zvyku označovat za demagogii. Leč pozor: Chlívku nejde o samoúčelné broušení polemických drápků. Téma, které Václav Klaus vtáhl do veřejné debaty, je mimořádně důležité, a právě proto na něj Chlívek polemicky reaguje. Zasluhuje si to.
KLAUS: Podivná společnost hojnosti. Lidé při určité úrovni příjmů nechtějí více pracovat |
Chce se podívat především na tři prezidentovy teze.
Teze první: „Lidé při určité úrovni příjmů nechtějí více pracovat, což paradoxně doprovází růst nárokovosti.“
Teze druhá: „Lidé (…) preferují volný čas před zvýšením příjmů. Dnešní údajný nedostatek pracovních sil téměř v každém typu zaměstnání je toho důkazem.“
Teze třetí, implicitní: Česko dosáhlo jisté míry bohatství, která vede (zejména mladou generaci) k nechuti pracovat.
Nároků ubývá. Zejména u penzí
Zaprvé: Chlívek nevidí a neumí najít žádnou souvislost (natož korelaci) mezi „nechutí pracovat“ a „růstem nárokovosti“.
Rostoucí odpor k tomu být mentálně v práci 24/7 je cítit poslední roky po celém západním světě, ale není žádný doklad toho, že by spolu s tím rostla jakákoli nárokovost. Ani v Česku, ani ve Spojených státech.
ChlívekChlívek je autorský podčárník, vycházející v Lidových novinách od roku 2010, který najdete každý týden i na těchto stránkách. Jeho autor Petr Kamberský v hybridním mixu er-formy a ich-formy popisuje své myšlenky slovy, které se nehodí pro korektní redakční komentář. |
Dokonce se odvažuje tvrdit opak, i když nevychází z žádných tvrdých dat, ale z anekdotické evidence: všichni, které Chlívek zná a kteří rezignovali na to „umřít v cizí firmě“, jsou lidé nezávislí, od státu nechtějí víc než kdykoli dříve (bezpečí, infrastrukturu), a naopak v péči o své zdraví i zabezpečení na stáří se zdaleka nespoléhají jen na stát.
A přejdeme-li z dojmologie „lidé okolo mne“ k tvrdším datům, zjistíme, že v České republice neexistuje žádná dávka nebo nárok, který v posledních letech mimořádně nabobtnal. Naopak: největší dávka, tvořící neuvěřitelných 31 % procent státního rozpočtu (údaje za rok 2024), tedy důchody, se ve své nárokovosti výrazně zpřísňuje.
Systém, který vznikl právě za vlád Václava Klause, umožnil a nechtěně motivoval třetinu (!) lidí k tomu, aby odcházela do penze předčasně (!). Nejen to: důchodový systém je v Česku nastaven tak, že zhruba 20 % lidí dostává v penzi 80–100 procent své čisté mzdy (!). Byli by s prominutím pitomí, kdyby si neběželi pro důchod hned, jak jim to stát umožní. Tento státem definovaný nárok spolu s motivací „nepracujte“ vedl přes tři dekády k tomu, že máme jednu z nejnižších měr pracujících penzistů na světě.
Chlívek souhlasí s panem Klausem, že kabinet Petra Fialy v sociálněekonomické oblasti pohnojil takřka vše, co mohl; ale v oblasti důchodů – jež je z hlediska veřejných financí zcela klíčová – napravuje fatální chyby, které založily právě obě Klausovy vlády (1992–1997).
Ne, z hlediska občana nevznikly žádné nové nároky, a spojovat „nechuť pracovat“ s „růstem nárokovosti“ je zcela vymyšlený, z prstu vycucaný konstrukt. Naopak počet pracujících penzistů stoupá a počet předčasných důchodů klesá. Je to jedna z mála věcí, za niž bychom kabinetu Petra Fialy měli zatleskat – a to hodně, hodně hlasitě. Jde o desítky miliard každý rok.
Elementární demografická data
Zadruhé: „Lidé (…) preferují volný čas před zvýšením příjmů. Dnešní údajný nedostatek pracovních sil téměř v každém typu zaměstnání je toho důkazem.“
Ne. Vůbec ne. Dnešní faktický (nikoli údajný) nedostatek pracovních sil je důsledkem evidentních a jasně doložitelných demografických procesů.
Po roce 2000 začala odcházet na starobní penzi mimořádně silná a početná válečná a poválečná generace (sám VK měl nárok na řádný důchod v 61 letech v létě 2002). Málo se to ví, ale za války (za Protektorátu) se rodilo hodně dětí: v roce 1944 se živě narodilo 230 183 miminek (!). V roce 1974, během největšího boomu „husákových dětí“, pak 194 215. Ale v devadesátých letech klesla porodnost na polovinu: roku 1999 přišlo na svět jenom 89 471 dětí! Tedy pouhých 46 % toho, co o 25 let dříve, a pouhopouhých 38 % toho, co za Protektorátu!
Z pracovního trhu odcházejí mimořádně silné ročníky a zároveň na něj nastupují ročníky mimořádně slabé. To je, s prominutím, mimořádná smůla.
Česká populační pyramida vůbec nevypadá jako pyramida, starších ročníků je navzdory nemocem, úrazům etc. mnohem více než mladých.
Česká ekonomika se potýká s bezprecedentním propadem pracovní síly, kterou ani migrace nemůže napravit. Pokud každý rok odejde do výslužby mnohem více lidí, než kolik jich na pracovní trh nastupuje, nutně dochází k nedostatku pracovních sil. S ochotou brát si druhé zaměstnání a brigády to sice souvisí, ale jen okrajově. Hlavní a rozhodující faktor je demografie.
Umřít ve firmě
Zatřetí: Vybudování jistého bohatství je podmínkou nutnou, nikoli postačující k tomu, aby lidé rezignovali na to „vydělávat za každou cenu“, „být v práci od nevidím do nevidím“ či „ztratit duši v firemním obchodě“, jak se zpívá ve slavném americkém tradicionálu, který proslavila taková jména jako Tennessee Ford nebo Johny Cash.
Takové Švýcarsko či Japonsko dosáhlo výrazně vyššího bohatství, než má Česko dnes, dávno před rokem 2025 (ať už se díváme na nominální čísla, nebo je revidujeme v paritě kupní síly). Přesto k žádné nechuti pracovat nedošlo.
Naopak: navzdory takřka třem ztraceným dekádám je zrovna takové Japonsko stále příkladem země, kde lidé tráví v práci extrémní množství času: padesát až devadesát (!!!) hodin týdně. Ne, žádná přímá souvislost mezi bohatstvím a ochotou pracovat není. Tedy kromě toho, že musí být napřed uspokojeny základní potřeby, jako jsou jídlo a přístřeší atd.
Rozhodnutí „nepracovat“ je zjevně kulturní, tedy společenské (a politické), leč zatím neprobádané.
Jsou Češi a Němci líní?
Přesto jsou postřehy pana prezidenta v mnohém relevantní, což dokazuje mimo jiné velká debata, které se vede u našich pracovitých a pečlivých severozápadních sousedů na téma „Jsou Němci líni?“.
Jsou Němci líní? A proč se mladí lidé obracejí zády k demokracii? |
V západních společnostech skutečně došlo v několika posledních letech k obrovské proměně vztahu k práci; tato proměna časově evidentně souvisí jak s pandemií covidu, tak s nástupem nové, „displayové“ generace.
Ale tato proměna proběhla a probíhá i v mimořádně bohatých státech, jako jsou USA či Švýcarsko, tak na poměry západního světa chudších jako Česko nebo Slovensko.
Stejně tak dochází k veliké diskrepanci v přístupu k práci mezi nejmladší a staršími generacemi; ve střední a východní Evropě je tento trend dle hypotézy Chlívku dokonce ještě silnější.
Co se to děje a proč se to děje? To je téma pro nějakou příští rozsáhlou esej. Ale v žádném případě není pravda, že Česko dosáhlo nějakého mimořádného bohatství, v němž se mladým lidem nechce pracovat. Ani že toto bohatství je důvodem nedostatku pracovní síly. A už vůbec nelze doložit, že neochota udřít se k smrti souvisí s jakousi hypotetickou mentalitou nárokovosti.
