V závěru 60. let minulého století se připravovala k vydání naše první Ekonomická encyklopedie. Vznikla z iniciativy generací o jednu až dvě starší, než byla ta moje, která právě v tu chvíli založila své, tehdy originální generační seskupení KMEN, Klub mladých ekonomů.
Ekonomická encyklopedie měla odrážet změnu myšlení, zkratkovitě řečeno odmítnutí rigidního marxismu, k čemuž v té době docházelo. V roce 1968 se zjistilo, že v připravované knize leccos chybí, a byli požádáni „mladí“ (jako já), abychom chybějící hesla rychle dopsali. I já jsem proto několik hesel s chutí napsal. Vzpomínám, že se nikdo nechtěl pustit např. do hesel „švédská ekonomická škola“ a „John Kenneth Galbraith“.
Galbraith, který na mě „zbyl“, byl jedním z velikánů tehdejší ekonomie, který přežil svou dobu a v roce 2006 se dožil 98 let. Byl to výrazně levicový ekonom, dlouhá léta spojený s Harvardovou univerzitou (prezident Kennedy ho v 60. letech dokonce jmenoval americkým velvyslancem v Indii). Nebyl ekonomem technického typu – žádné matematické rovnice ani ekonometrie. Byl však všeobecně čteným autorem, který vydával bestsellery.
KLAUS: Trump není ničitel světového obchodu, ale dlouhodobě jeho zachránce |
Jednou jsem ho i viděl, byl nesmírně vysoký. Považoval jsem za obrovské ocenění, že si někdy v závěru 90. let přišel sednout jako řadový posluchač na mou přednášku na Harvardu. Byl v sále jako jeden z prvních, dlouho před začátkem, a ve svých tehdy zhruba devadesáti letech byl prvním, kdo mi po přednášce položil otázku.
Zboží, kam se podíváš
Byl ekonomem, který se více snažil ovlivnit myšlení vzdělané a kultivované veřejnosti a politiků než svých profesionálních kolegů (jak to o něm hezky píše Eric Roll v knize A History of Economic Thought), což je postoj, pro který mám pochopení. V 60. letech (kniha byla vydána v roce 1959) Galbraith šokoval svět svou knihou The Affluent Society (u nás překládáno jako Společnost hojnosti), která reagovala na tehdejší nové jevy v nejvyspělejších a nejbohatších zemích, zejména v USA, kde – podle Galbraitha – zboží je už moc a ne málo, jak tomu bývalo vždy v dosavadní minulosti, což nevyhnutelně mění chování celé společnosti i fungování ekonomiky.
Galbraith nebyl hloupý a věděl, že se to v realitě týká jen malé části světa, navíc zdůrazňoval, že se to týká jen „private goods“ (soukromých statků) a že je to v Americe vyvažováno obrovským opomíjením „public goods“ (veřejných statků). Právě v tom stát podle Galbraitha nesmírně selhával. Tehdejší komunismus ho měl i neměl rád. Kritika zanedbávání veřejných statků v USA se komunistickým ideologům líbila, popis nadbytku a hojnosti v této zemi nikoli.
KLAUS: Němci ruší dluhovou brzdu. Proč ekonomové nekřičí? |
Já jsem žádný pocit hojnosti ve svém životě v tehdejší době, když jsem Galbraitha četl, samozřejmě neměl, navíc jsem věděl, že se komunismus o veřejné statky stará ještě méně než Galbraithem kritizovaný kapitalismus. Přesto stálo za to Galbraitha číst. Jestli se nemýlím, už v 60. letech u nás vznikaly neoficiální překlady jeho knih. Že ona hojnost – či relativní nadbytek – mění chování lidí, se mi od počátku zdálo být téměř samozřejmým postřehem, ale jen jeden člověk o tom dokázal napsat celosvětový bestseller.
Pro nás to však v době komunistické „nedostatkové ekonomiky“ a nízké životní úrovně nebylo v žádném smyslu relevantní. Pouze zbytkoví marxisté se radovali z toho, že i někdo jiný říká, že dojde k – jimi ohlašovanému – překonání éry vzácnosti, a tím i ke zbytečnosti trhu a cen a že na pravdu toho jejich Marxe přece jen dojde. Ekonomové ale už v té době oprávněně kritizovali Galbraithovo opomenutí role technického pokroku a fenoménu nepřetržitého generování nových „potřeb“ člověka. Proto takové závěry jako Galbraith nedělali. Za zmínku stojí, že tato diskuse byla u nás v tehdejších poměrech relativně bohatá a bouřlivá. Opakuji, za komunismu a u nás.
KLAUS: Ani volby nic neudělají se zelenou dominancí Německa, dnes nemocného muže Evropy |
Ekonomové vždycky věděli, že křivka nabídky práce vůči příjmům člověka není ani lineární, ani exponenciální, ale že se v nějaké chvíli – po dosažení určité úrovně příjmů (nebo Galbraithovy hojnosti) – začíná „lámat“ a zpomalovat svůj růst. Lidé při určité úrovni příjmů nechtějí více pracovat. Preferují volný čas před zvýšením příjmů. Dnešní údajný nedostatek pracovních sil téměř v každém typu zaměstnání je toho důkazem. Nezájem o brigády a druhé zaměstnání také. Nejkřiklavějším projevem těchto tendencí je pro mne zkracování pracovního týdne a – v minulosti neznámý jev – home office. (Co to dělá se školstvím a vzděláním vůbec, je mimo rámec tohoto textu.)
Konec musí přijít
Tento oslabený zájem o zvyšování příjmů je – zdánlivě paradoxně – doprovázen všeobecným nárůstem nárokovosti „public goods“ a všeho, co z „private goods“ poskytuje stát. Není to nekonečná cesta. Někdy samozřejmě musí přijít konec. Ten mnozí radši nechtějí ani domýšlet. Tímto koncem je, ostatně jako vždy, „budget constraint“, rozpočtové omezení, a možnost státu tyto veřejné statky, resp. poskytování těchto veřejných statků, financovat.
Tím se nemakroekonom Galbraith tolik v Americe v závěru 50. let trápit nemusel. My v České republice se tím ve 20. letech 21. století – po ničivých letech Fialova vládnutí – bohužel zabývat musíme. Nejen zabývat. Rychle to řešit.
