Tyto rozpaky nejsou náhodné. V „šestidenní válce“ v roce 1967 porazily izraelské ozbrojené síly jordánskou, syrskou a egyptskou armádu a to - jak vyplývá i z jejího pojmenování - za šest dní. V „jomkipurské válce“ v roce 1973 stála izraelská armáda po 18 dnech bojů sto kilometrů od Káhiry a 60 kilometrů od Damašku.
Nyní proti ní stály nikoli armády, ale pouze partyzánské oddíly Hizballáhu. A po 34 dnech válčení byli tito ozbrojenci s to vypálit na izraelské území za jediný den 300 raket.
Na začátku tažení byl izraelským vedením vytyčen cíl dosáhnout osvobození unesených vojáků, odzbrojení Hizballáhu, nástup libanonské armády na jih země, konec poslání bezmocných jednotek OSN. Po měsíci válčení unesení vojáci zůstávají v zajetí, Hizballáh v nejlepším případě ustoupí za řeku Litani, ale podrží si své zbraně; všichni si uvědomují slabost libanonské armády, a proto vyslání nových jednotek OSN vítá Izrael, skoro jako kdyby to byl jeho původní cíl.
Objektivně, ve srovnání s dřívějším stavem, rozhodnutí o příměří znamená značnou změnu situace ve prospěch Izraele, daleko však zaostává za původně vytčenými cíly. Těžko mluvit o vítězství.
Bylo by o něm těžko mluvit i kdyby ve vedení válečných operací bylo všechno v pořádku. Avšak během operace se objevily chyby, ze kterých se nyní vzájemně obviňují politici a generálové. Ještě se všichni vojáci ani nestihli vrátit z Libanonu, a už zní volání po vyšetřovací komisi - nikoli snad jmenovanou vládou, nýbrž parlamentem - v jejímž čele stane soudce Nejvyššího soudu, který podá zprávu parlamentu.
Už nyní mnozí žádají odstoupení ministra obrany Amira Perece, náčelníka generálního štábu Dana Haluce a také premiéra Ehuda Olmerta. Přibližně tak tomu bylo i po válce v roce 1973, jejímž posledním akordem byla demise premiérky Goldy Meirové. Jako skoro po každé válce, která neskončila jednoznačným vítězstvím, Izrael i tentokrát asi čekají vnitřní otřesy.
Nyní proti ní stály nikoli armády, ale pouze partyzánské oddíly Hizballáhu. A po 34 dnech válčení byli tito ozbrojenci s to vypálit na izraelské území za jediný den 300 raket.
Na začátku tažení byl izraelským vedením vytyčen cíl dosáhnout osvobození unesených vojáků, odzbrojení Hizballáhu, nástup libanonské armády na jih země, konec poslání bezmocných jednotek OSN. Po měsíci válčení unesení vojáci zůstávají v zajetí, Hizballáh v nejlepším případě ustoupí za řeku Litani, ale podrží si své zbraně; všichni si uvědomují slabost libanonské armády, a proto vyslání nových jednotek OSN vítá Izrael, skoro jako kdyby to byl jeho původní cíl.
Objektivně, ve srovnání s dřívějším stavem, rozhodnutí o příměří znamená značnou změnu situace ve prospěch Izraele, daleko však zaostává za původně vytčenými cíly. Těžko mluvit o vítězství.
Bylo by o něm těžko mluvit i kdyby ve vedení válečných operací bylo všechno v pořádku. Avšak během operace se objevily chyby, ze kterých se nyní vzájemně obviňují politici a generálové. Ještě se všichni vojáci ani nestihli vrátit z Libanonu, a už zní volání po vyšetřovací komisi - nikoli snad jmenovanou vládou, nýbrž parlamentem - v jejímž čele stane soudce Nejvyššího soudu, který podá zprávu parlamentu.
Už nyní mnozí žádají odstoupení ministra obrany Amira Perece, náčelníka generálního štábu Dana Haluce a také premiéra Ehuda Olmerta. Přibližně tak tomu bylo i po válce v roce 1973, jejímž posledním akordem byla demise premiérky Goldy Meirové. Jako skoro po každé válce, která neskončila jednoznačným vítězstvím, Izrael i tentokrát asi čekají vnitřní otřesy.
