Podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky svobodu nelze získat bez obětí. Je to tak, ale stejně. Jako bychom slyšeli Zdeňka Štěpánka v roli Maršála v Čapkově Bílé nemoci: „Teprve krev padlých dělá z kusu země vlast. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny,“ říká doktoru Galénovi. Pro leckoho dnes Maršál i generál Řehka zosobňují „chciválky“, kdežto doktor Galén „chcimíra“.
Zásadnější je ale toto. Podle ministryně Jany Černochové si připomínáme hrdiny ze západní fronty, kteří měli být zapomenuti, i ty z východní fronty, které si neprávem nárokovala KSČ. Ta dělala z celého východního odboje komunisty. Dobře vystiženo, ale má to své háčky.
Odbojáři bez rozdílu barev
ČTK shrnula vystoupení Černochové takto: „Vojáky, kteří za druhé světové války bojovali za osvobození Evropy, by současná společnost neměla rozlišovat podle jejich národnosti nebo ideového zaměření. Spojovala je totiž myšlenka svobody a statečnost.“
Válečné hrdiny nesmíme rozlišovat podle národnosti, apelovala Černochová |
Zní to pěkně, ale platí to skutečně? Na pohled ano. Ale hned se vtírá otázka. Pokud platí, že by se nemělo rozlišovat „podle národnosti nebo ideového zaměření“, jak se postavit k maršálu Koněvovi? Jsou tomu čtyři roky, co Praha 6 dala jeho pomník odstranit (potutelně, v noci, za covidového lockdownu). Jasně, Černochová mluvila proti kádrování hrdinů za vládu, za stát, kdežto tahanice o Koněva se odehrávala v samosprávě, na Praze 6. Ale stejně se nezbavíme dojmu, že šlo o kádrování vítěze druhé světové války.
Politické kádrování patří k našim národním sportům. Kdežto svět, po jakém volá ministryně obrany, lze najít třeba ve Francii, kde se to tak ukrutně nebere. I prezident Sarkozy, jenž se stylizoval do pravičáka, vyzval školy, aby žáci četli dopis na rozloučenou komunistického odbojáře Guye Moqueta (1924–1941). Taková neutralita u nás není. Zde i popravení komunističtí odbojáři, kteří u výslechu nic a nikoho neprozradili, mají na sobě jakýsi cejch.
Uvidíme za půl roku v Praze
Tím spíš to platí pro maršála Koněva. Ví se, že v roce 1956 velel brutální likvidaci povstalců v Budapešti. Ale pokud Černochová v neděli mluvila o těch, kteří „za druhé světové války bojovali za osvobození Evropy“, tak mezi ně Koněv chtě nechtě patří.
I Svobodova armáda na Dukle bojovala v rámci Koněvova svazku. To jeho vojáci o tři měsíce později osvobodili Osvětim. O další tři měsíce později jejich postup dostal Němce pod tlak natolik, že odešli z Prahy. Važme si Pražského povstání, ale bez Koněva „za humny“ by to tak rychle nešlo.
To vše se bude připomínat v lednu (Osvětim) i v květnu (Praha). Sledujme, co k tomu řekne Jana Černochová.