Pak přišla i reakce naštvaného Donalda Trumpa. „Nikdo nežádá Zelenského, aby uznal Krym za ruské území, ale pokud chce Krym, proč o něj nebojovali před jedenácti lety, kdy byl bez jediného výstřelu předán Rusku?“ položil si otázku americký prezident.
„Právě kvůli štvavým prohlášením, jako jsou ta Zelenského, je tak obtížné tuto válku urovnat. Nemá se čím chlubit! Situace pro Ukrajinu je zoufalá. Může mít mír, nebo může bojovat další tři roky, než ztratí celou zemi,“ dodal šéf Bílého domu. Zelenskyj pak prohlásil, že je ochoten se potkat s Trumpem v Římě při příležitosti pohřbu papeže Františka (k čemuž pak také došlo)…
I tato epizoda ukazuje, jak těžké a časově náročné bude dosáhnout míru. Trump spěchá, měří čas stopkami, Putin (s Čínou v zádech) nikam nepospíchá, měří čas pomocí kalendáře. Situaci můžeme přirovnat k jednání o míru ve Vietnamu. Američané doufali v rychlou dohodu a pronajali si hotelové pokoje, Vietnamci si raději koupili vilu…
Řešit několik dilemat najednou
I na aktérech dlouhé války na Ukrajině, která si už vyžádala obrovské lidské a materiální škody, se projevuje syndrom Concorde neboli blud utopených nákladů (sunk cost fallacy), na který nedávno upozornil izraelský bezpečnostní expert Robert C. Castel. Termín je odvozen od britsko-francouzského projektu letadla Concorde, které mělo za pár hodin přepravit lidi z Evropy do USA.
Vývoj začal v šedesátých letech, ale brzy se zjistilo, že podnik nebude nikdy vydělávat. Jenže i přes toto zjištění se obě vlády rozhodly jen kvůli prestiži nalévat do nesmyslného projektu další miliardy po dobu desítek let. Nakonec přišel pád letadla v létě 2000, zemřelo 113 lidí a projekt šel do koše. Jedná se o běžné lidské počínání, kdy nejsme schopni se zbavit něčeho (podnikání, manželství a podobně), co nám škodí a nemá budoucnost.
Mírová dohoda se musí uzavřít příští týden. Máme i jiné starosti, varoval Rubio |
Už jsme přece utratili příliš mnoho peněz na to, abychom to teď vzdali, říkali si protagonisté projektu Concorde a stejné věty jakoby opakovala většina politiků EU, kteří musí řešit několik dilemat najednou. Jak posílit vyjednávací pozice EU, ale zároveň neoslabit spojenectví s USA? Jak vytvořit bezpečnostní garanci Ukrajině, ale vyhnout se pak přímé válce s Ruskem? Vydávat stamiliardy eur ročně na vlastní obranu a na podporu Kyjeva, ale neignorovat rostoucí nesouhlas voličů?
Zelenskyj zase vidí společnost, která přinesla nesmírné oběti a už by chtěla mír, zoufale čeká, že prezident pro ni vyjedná nějaký zisk, za který stálo za to bojovat – členství v NATO či v EU. Na prezidenta tlačí kvůli dohodě o vzácných kovech Bílý dům, na druhé straně ale čelí domácímu odporu proti silně ponižujícím podmínkám, které by z Ukrajiny učinily těžební kolonii se všemi negativními ekonomickými a ekologickými důsledky.
A nakonec je tu otázka, zda Zelenskyj vsadí na koalici ochotných, nebo na Trumpa? Ten druhý je schopen pomoct, ale je otázka, do jaké míry a do kdy bude ochotný. Ti první jsou sice ochotní, ale neví se, do jaké míry a do kdy budou schopni pomáhat.
