Skepse je na místě z dobrých důvodů. Vidíme-li, jak Donald Trump pokládá Vladimira Putina za férového partnera, vidíme-li, jak Trumpův vyslanec Witkoff sedá na lep zkušeným lišákům v Moskvě (on si snad vážně myslel, že Rusové se v rámci dohody stáhnou z celého Záporoží i celé Chersonské oblasti), je skepse k užitku.
Putin Ukrajinu neporazil ani za 3 dny, ani 3 roky. K jednání ho dovedla podpora Ukrajiny, sankce a ukrajinská odvaha.
Ukrajina musí zůstat svobodná. Hranice státu nelze posouvat nátlakem a vydíráním.
Kdo se stane členem EU a NATO rozhodují jejich členové, nikoliv Vladimir Putin.
Nabízí se místo ní něco jiného? Dobrá rada je drahá. Je snad nějaký západní politik schopný přesvědčit většinu voličů, že Putin je skutečně nový Hitler a že Západ se mu musí postavit i za cenu velké války s Ruskem? Takhle přímo to zatím nikdo nezkouší. Evropská politika sází spíše na morální apely, na to, čemu se říká normativní diplomacie. V sobotu to ukázal na síti X český ministr zahraničí Jan Lipavský, když se vyslovil ke schůzce Trump – Putin.
Kolik území vzala Moskva Finsku?
„Putin Ukrajinu neporazil ani za tři dny, ani za tři roky. K jednání ho dovedla podpora Ukrajiny, sankce a ukrajinská odvaha,“ napsal Lipavský. Zní z toho patos, ale o. k. Lipavský se postavil za napadenou zemi, což lze v české (československé) tradici očekávat. Ale pak pokračuje už spíše do říše morálních gest a přání: „Hranice státu nelze posouvat nátlakem a vydíráním.“
Opět, Lipavský to myslí dobře. V ideálním světě by to tak mělo fungovat a Ukrajina by se měla vrátit do svých hranic z let 1991–2014. Jenže, při vší úctě, postuláty z ideálního světa lze jen vzácně prosadit ve světě reálném. Bez problémů najdeme mnoho starších i docela nových příkladů, kdy se hranice – státní či etnické – posouvaly na základě síly, zbraní nebo vydírání.
Každý den přicházejí zprávy z Gazy. Primárně jde o válku s Hamásem, ale též o hranice, jak dokládá oblíbené heslo „od řeky až k moři“. Téměř osmdesát let trvá i spor v Kašmíru, který letos vedl k „miniválce“ mezi Indií a Pákistánem. Nebo porovnejte mapy Finska z doby před druhou světovou válkou a po ní. Proč Moskva (která v listopadu 1939 Finsko sama napadla) získala tolik finského území? Proč se hranice posunula na úkor Finska? Na základě dohody z ruské pozice vojenské síly.
Dnešní řecko-turecká hranice vznikla po válce, násilí a etnických čistkách před sto lety. Na Kypru vytvořila vnitřní hranici před padesáti lety turecká invaze. V pátek ve Washingtonu podepsali mírovou dohodu lídři Arménie a Ázerbájdžánu. Dva roky poté, co Ázerbájdžán vojensky pronikl do Náhorního Karabachu, čímž způsobil, že odtamtud uprchlo přes sto tisíc Arménů.
Pane ministře Lipavský, opravdu si myslíte, že hranice se neposouvají nátlakem či vydíráním? A že když už se posunou, nelze pak uzavřít nějakou více či méně kompromisní dohodu? Aby nevznikl omyl, to není osobní útok na ministra Lipavského, jenž se svým postojem není vůbec sám. Je to připomínka faktu, že v jistých situacích normativní diplomacie ani morální apely prostě moc nepomohou.
Trump postrčil Arménii a Ázerbájdžán k míru, pojmenují po něm dopravní koridor |
Před pár dny jsme to viděli na dohodě Arménie a Ázerbájdžánu uzavřené ve Washingtonu (ač ještě o pár let dříve by to mohlo být v Moskvě). Časem bychom mohli vidět něco podobného mezi Ukrajinou a Ruskem. I když teď takovou představu válcuje skepse.
Hranice Kosova se měnit neměla
Přitom to není jen téma východních, chcete-li postkomunistických společností. Před 17 lety začal proces mezinárodního uznávání Kosova. Západní velmoci (USA, Británie, Francie…) jeho samostatnost uznaly hned první den – 18. února 2008. Česko se přidalo za tři měsíce, později dalších téměř sto států.
Můžete to zdůvodňovat, jak chcete, dobrým úmyslem či humanitou, ale bylo to uznání změny hranic na základě síly. Na základě zásahu NATO z jara 1999. Když byl ten zásah vyhlašován, bylo řečeno, že má ukončit krveprolití, zastavit proud kosovských uprchlíků a také že nemá vést ke změně hranic. Ale devět let poté začala být změna hranice mezinárodně uznávána.
Jistěže je nefér srovnávat válku v Kosovu s plošnou invazí Ruska na Ukrajině. Počet mrtvých, nasazení pancéřové techniky i míra ničení země je na Ukrajině mnohonásobně vyšší. Ale od mezinárodního uznání samostatnosti Kosova je těžké paušálně říkat, že „hranice států nelze posouvat nátlakem a vydíráním“.
Lze je posouvat. Netleská se tomu, není to morální, ale stává se to. Je to hlavně otázka míry. O ní bude jistě řeč v pátek na summitu na Aljašce. Což samozřejmě neoslabuje skepsi. Rusko má o míře toho či onoho velmi svérázné představy.
