UHRYGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Rady tohoto druhu rozdávají nejen štamgasti v českých hospodách, ale také přední politici. U nás například Miloš Zeman. Že byl náš bývalý prezident odnepaměti nevoják, je v této souvislosti jen nedůležitá pikantérie.
Naposledy se toto téma rozhodl rozvíjet polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Ten minulý měsíc prohlásil, že by Evropa měla zastavit poskytování sociálních dávek ukrajinským mužům v branném věku. Podle něho by to mohlo pomoci Ukrajině povolat do boje více vojáků proti ruskému agresorovi. „Není lidským právem dostávat peníze za to, že se vyhnete odvodu a obraně své země. My v Polsku to neděláme,“ zdůraznil šéf polské diplomacie.
Válka na Ukrajině spěje do kulminačního bodu, říká odborník z Univerzity obrany |
Ani my v Česku to neděláme, chtělo by se dodat. A dodávalo by se to tím snáz, že obyvatelstvo obou těchto zemí se za prvé z takřka sta procent hlásí k většinové národnosti země a za druhé si obranu zaslouží zdejší demokratické zřízení. Tedy pokud se na věc nedíváme z pozice antisystémového voliče.
Nejde jen o brancovo pohodlí
Se Sikorským lze v zásadě souhlasit. Když nad svým rodným krajem někdo zlomí hůl, nemůže čekat, že mu za to budou tleskat (vyplácet sociální dávky). Ale to nevyřčené, ale přítomné v tomto hodnocení je, že jeho chování je zavrženíhodné.
Není to nic proti bránící se Ukrajině a taky si nedělejme iluze o důvodech každého jednoho Ukrajince odmítajícího se vrátit domů a vzít do ruky zbraň proti agresorovi. Přesto si připusťme, že vedle touhy žít stovky až tisíce kilometrů od frontové linie, v teplé a hlavně bezpečné náruči civilizovaného světa, můžou mít mladí mužové odkudkoliv řadu jiných důvodů, proč odmítnout bojovat. A tady vůbec nejde jen o Ukrajinu.
Odhlédneme-li od něčeho tak sofistikovaného a moderního, jako je výhrada svědomí, byl snad, zpětně vzato, zrádcem či padouchem Němec, který kdysi odmítl bojovat v uniformách nacistického Německa?
Válku nikdo nevyhraje, Ukrajina musí být ohledně cílů realistická, řekl Pavel |
A že to byla jeho vlast! Nebo Slovák vlažný ve vztahu k branné povinnosti válečného „slovenského štátu“, nemluvě o Češích, kteří v téže době odmítli být loajální s úřady v Praze a jejím protektorem a raději šli proti nim bojovat?
A bude takhle nahlíženo na českého občana, až se jednoho dne jeho politická reprezentace „zblázní“ a bude chtít anektovat někdejší území Zemí Koruny české na sever od Sněžky, ale onen občan v tom cirkusu nebude chtít účinkovat? Případně nebude chtít dělat stafáž režimu, který se rozhodne kolaborovat s mocí, ohrožující okolní svět? Něco podobného jsme přece v nedávné historii rovněž zažili.
Jinde než v zemích předvídatelného Západu nebývá úplně snadné rozpoznat, jaké jsou zájmy vládnoucích sil a čemu v konečném důsledku řadový voják slouží. A ještě těžší je pak ubránit se před tímto údělem. Viditelnější než na Ukrajině, která je neoddiskutovatelně obětí mocného agresora, to bylo právě například v regionech, jež léta ohrožoval Islámský stát. Za koho a za jaké hodnoty v těch fragmentovaných zemích, nebo spíše společnostech, ti mladí mužové měli bojovat?
Lidé pestré krve
A pak jsou zde lidé, pro které má věta „my to neděláme“ (nevyhýbáme se obraně své země) ještě jiné zabarvení. Mívají totiž víc než jen jednu etnickou identitu. Nebo si dokonce nejsou schopni odpovědět, jaké národnosti jsou (a s o to větší naléhavostí se pak sami sebe ptají, co je ta hodnota, kterou mají bránit). Protože se mocní v jejich krajích v minulosti postarali o to, aby se narodili jako lidé pestré krve.
Ale dokud se jejich reprezentace „nezblázní“, jako například v devadesátých letech v zemích bývalé Jugoslávie, spíš než příčinou tragédie může být vnitřní nastavení těchto lidí obohacením oněch společností. A takhle bohatou společnost, respektující práva jednotlivců bez ohledu na jejich národnost či víru, stojí za to bránit. Třeba i se zbraní v ruce.
Starý pán z Podkarpatské Rusi, který nikdy neopustil svou rodnou ves, a přesto byl občanem pěti různých států, je možná prototypem člověka, jehož loajalita byla opakovaně zkoušena. Získat si ji ale může kterýkoliv moderní stát, který je schopný garantovat občanská a menšinová práva svých občanů.
Není to tak dávno, co sousedi Maďarska těžce nesli některé aktivity Budapešti vůči okolním maďarským menšinám. Ale díkybohu ani tohle škorpení už není, co bývalo.
Ukrajinská zkáza na východní frontě: Rusové dobyli citadelu Vuhledar |
Jak mají, obrazně řečeno, lidé dotčených regionů čím dál plnější břicha, nepřímo úměrně jejich váze klesá potřeba hledat nepřítele. Kdyby lidé z ruskojazyčných oblastí na východě Ukrajiny měli životní úroveň obyvatel v Itálii ležícího jižního Tyrolska, kteréžto převážně německy mluvící provincii byla ještě na začátku 20. století hlavním městem Vídeň, sotva by vyhlíželi své ruské osvoboditele.
