Zručnost, vášeň i elán členů různých historických spolků, které se na hmotném zpřítomnění oslav ukončení války podílejí, je obdivuhodná. A nejde jen o samotnou techniku, ale rovněž o kostýmy nebo jiné propriety i o schopnost předvádět takzvané dynamické ukázky čili imitaci bojových scén.
Připomínáte si nějak speciálně konec II. světové války?
V polistopadovém slavení konce dosud největšího válečného konfliktu v dějinách hrají prim Slavnosti svobody v Plzni, osvobozené v roce 1945 americkou armádou, a západní, převážně americká vojenská technika. Což samo o sobě výmluvně odráží zahraničněpolitické či geopolitické preference polistopadové české společnosti. Kdyby měl řekněme průměrný Čech kouzelnou hůlku a mohl jedním ťuknutím změnit na dějinách jednu věc, patrně by, zejména v májovém ovzduší, zařídil, aby americká armáda osvobodila celé Československo nebo alespoň jeho významnou část – aby prostě zůstalo v západní sféře vlivu. Po válce by tak totiž nejspíše následoval rozkvět navazující na první republiku, vyhnuli bychom se komunismu i sovětské invazi ze srpna 1968.
Rusové si za nevděk mohou sami
Mimochodem, právě ona smazala poslední zbytky sympatií k Rudé armádě – osvoboditelce z května 1945. Pokud si Rusové v uplynulých letech stěžovali na nevděk, například v souvislosti s odstraněním pomníku maršála Koněva v Dejvicích, dalo se jim stručně odpovědět, že si za něj mohou sami. Což by drtivá většina z nich nepřijala, ale taková už je ruská povaha. A ruské snění o obnově impéria pak před více než čtyřmi lety spustilo invazi na Ukrajinu, která též začala výrazně bořit bezpečnostní pořádek, ustavený po pádu železné opony.
Bezpečnost něco stojí. Otázka je, kdo ji zaplatí |
Ruská invaze z února 2022 se zcela oprávněně označuje za největší ozbrojený konflikt na evropském kontinentu od konce druhé světové války. Ano, v Evropě se téměř osm dekád, pomineme-li Balkán devadesátých let, neválčilo, nikoliv ve smyslu horké války. A tedy ani u nás žádná válka osmdesát let nebyla, poněvadž odpor vůči sovětské invazi ze srpna 1968 se nesl v nenásilném a občanském duchu, neměl podobu ozbrojeného střetu invazních armád s československými jednotkami či alespoň s domácími partyzány.
Válka je tak v českých myslích přinejhorším něčím z rodu dětské obrny nebo tuberkulózy, tedy dávno skoro vymýcených chorob. Popřípadě jevem, jenž se vyskytuje už jen ve filmu. Či idealizovaným živým obrazem předváděným milovníky historických vojenských vozidel.
Nicméně nyní snad už každý musí souhlasit s hodnocením, že se svět – i kvůli situaci na Blízkém východě – otřásá v základech, že se mění světový řád, navíc patrně nikoliv v náš prospěch. Přesto je v české společnosti patrný odpor ke zvyšování výdajů na armádu i silná inklinace k politikům, kteří pouze verbálně volají po míru nebo po jednání, aniž by evidentně měli ve své moci něco takového zařídit. Přesněji řečeno, česká veřejnost je ve zmíněném ohledu rozdělená, ba polarizovaná. Popsané vlastnosti vykazují především voliči stran současné vládní koalice, již několik let svými odpůrci titulovaní jako „chcimíři“.
Válku samozřejmě nechce nikdo, ani ti, kteří podporují Ukrajinu a uvítali by navýšení výdajů na českou obranu. Lidé s nižšími příjmy, tedy voličská základna současné vlády, jsou však obecně háklivější na státní výdaje za zbrojení, poněvadž logicky omezují jiné, sociálněji orientované kapitoly rozpočtu. A velkou roli zde stále hraje narace, používaná hlavně ANO a SPD (ale i Stačilo!) v předvolební kampani: Fialova vláda sype peníze zbrojařům do kapsy za předražené zakázky a svou podporou Ukrajiny nás žene do války.
ANO po volbách mění rétoriku
Po volbách však často nastává čas zreálnění předvolebních apelů, které je nezřídka nutné pootočit o sto osmdesát stupňů nebo o něco méně, leč v protichůdném směru. Popsanou tendenci nyní projevuje hlavně hnutí ANO, kdežto SPD se po volbách naopak až hystericky snažila zachovat přízeň svého elektorátu pokračováním předvolební rétoriky. Což se ale týká především předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury, jelikož SPD ve vládě své vlastní straníky nemá.
Transatlantické rozepře sílí, krizové summity Evropské unie se stávají normou |
Proces nákupu amerických bojových letounů F-35 ale pokračuje, byť za doprovodu poznámky Andreje Babiše, že se podívá, zda by se některé parametry uzavřeného obchodu nedaly nějak upravit. Muniční iniciativa volby nakonec přežila, byť Česká republika do ní už nepřispívá. Avšak naše role byla vždy především koordinační, nákup munice financují jiné státy.
Ale stačí to? Sotva. Situace ve světě si zkrátka vyžaduje docela masivní investice do armády včetně infrastruktury související s civilní obranou. Nicméně u současné vládní garnitury jako by stále převládala (už jen) setrvačná naděje, že se okolní svět časem vrátí zhruba do starých známých kolejí. Popřípadě se v hlavách vládních představitelů sváří vědomí o potřebě investic do obrany se strachem z vlastních voličů, které navíc v kampani docela „zdivočeli“.
Zdejším politikům zkrátka moc nejde sekuritizace neboli prezentace určitého problému jako bezpečnostní hrozby tak, aby se s tím ztotožnila podstatná část společnosti. Respektive ano, ale jen navzájem proti sobě, na domácím pískovišti. Za válku na Ukrajině tudíž nakonec mohl Petr Fiala, kdežto konflikt s Ruskem se v praktickém působení řady aktérů předchozí vlády koncentroval na boj s hnutím ANO. K zisku hlasů to pomáhá skvěle, k zajištění bezpečnosti České republiky vůbec ne.
