V Bosně a Hercegovině padl nedávno rozsudek na dlouhodobým hegemonem bosenskosrbské politické scény Miloradem Dodikem. Za více než čtvrtstoletí, co buduje svou moc, se Dodik dávno změnil z miláčka mezinárodního společenství v hrozbu; z politika, jenž měl nahradit nacionalisty, kteří započali válku, v jejich pokračovatele.
Další krize na obzoru. Vůdce bosenských Srbů Dodik dostal rok vězení |
Souzen byl za nerespektování rozhodnutí tzv. Vysokého představitele, osoby dosazené zvenčí s úkolem dohlížet na dodržování tamní mírové dohody uzavřené v roce 1995. Může nám to něco říci o tom, jak udržitelný by byl případný mír na Ukrajině?
O Bosně a Hercegovině se ve světě hodně píše v souvislosti s politickou nestabilitou vyplývající z etnicky motivované politiky, která zde dominuje. Pravidelně se vracejí možné scénáře rozpadu státu podél etnických linií. Milorad Dodik pravidelně vyhrožuje odtržením Republiky srbské, části Bosny a Hercegoviny definované jako srbská entita, a případně jejím připojením k Srbsku.
Sen o Velkém Srbsku ve stínu boje o Velké Rusko. Svět dnes na Bosnu nemá čas |
Pokud by k tomu došlo, mohl by nastat dominový efekt: připojení většinově chorvatských oblastí k Chorvatsku, v návaznosti na to spojení Kosova s Albánií, a celé tohle překreslování hranic by určitě nezůstalo bez odezvy i jinde ve světě.
Skutečný, nikoliv vynucovaný mír
Z podobných zpráv by se mohlo zdát, že mír v Bosně a Hercegovině je udržován nuceně a že zde od skončení války etnické napětí nikdy neskončilo. Jenže nahlédneme-li za oponu, dojem se změní.
Státu byla mírovou dohodou dána do vínku nadmíru komplikovaná ústava, která nevychází z občanského, nýbrž z etnického principu. Zjednodušeně řečeno, aby kdokoli mohl být zvolen do státní funkce, potřebuje srbskou, bosňáckou nebo chorvatskou národnost. Nevylučuje to, aby byl například sociálním demokratem, pro klíčové funkce však musí vyhovovat i národnostnímu hledisku a vejít se do vyhrazené kvóty. Etnické ploty se ještě rozšířily právem veta na vitální národní zájmy, v rámci čehož mohli zvolení představitelé všech tří národů bojkotovat téměř jakékoli vážnější rozhodnutí.
Vůdce bosenských Srbů chce zřídit vlastní policii, úřady na něj vydaly zatykač |
Ústava, se kterou přišel v roce 1995 hlavní americký vyjednavač o míru Richard Holbrooke, zkrátka vycházela z principu, že dobré ploty dělají dobré přátele. Holbrooke popsal mírová jednání knižně na třech stech padesáti stranách den po dni, někdy doslova hodinu po hodině, aniž původ návrhu této ústavy vysvětlil a věnoval mu víc než pár mlhavých vět. Je ale zřejmé, že základem bylo přesvědčení, že obyvatelé země jsou snad schopni žít vedle sebe, ale nikdy pospolu.
V době mírových jednání bojovaly v terénu tři armády, jedna etnicky srbská, jedna z 95 procent bosňácká a třetí chorvatská. Dohromady v nich bylo mobilizováno na devět procent veškerého obyvatelstva země (čtvrtina obyvatel se přitom nacházela jako uprchlíci v zahraničí!). Ačkoli však nacionalističtí političtí lídři chtěli udržet i po válce početné etnické milice (hovořilo se například o „švýcarském“ systému), do půl roku po uzavření mírové dohody se naprostá většina vojáků prostě rozešla do svých domovů. Deset let po válce byla nová armáda, složená paritně z vojáků všech tří národností, vedených většinou důstojníky-veterány války, v níž bojovali na různých stranách, nejstabilnější institucí společného státu.
Na počátku války byl hnacím motorem násilí většinou strach. Ten hodně vyplýval z nejistoty po kolapsu jugoslávského federálního státu. Spontánní poválečná demobilizace ukázala, že naděje na mír byla silnější než strach. Ačkoli je obhajoba národních zájmů základem programu většiny stran – jak to vyplývá z logiky ústavou nastavené politické soutěže – lidé se až na výjimky nebojí. Ano, většinou se drží mezi svými, ale pohybují se po celé zemi bez obav. Pár let po válce jsem viděl chorvatského žebráka v srbské Banja Luce, srbského důchodce cestujícího k soudu do převážně bosňáckého města, bosňáckého mladíka, jehož otec byl majitelem autobusové společnosti, jak využívá tatínkovy shovívavosti a cestuje po Bosně a Hercegovině a vystupuje ze zvědavosti tam, kde ještě nebyl.
Trump zvažuje uznání ruské anexe Krymu, Kyjev kreslí nové červené linie |
Nesnášenlivost existuje. Zhruba třetina z několika desítek každoročně zaznamenaných projevů nesnášenlivosti má etnický podtext, většinou jde ovšem o nálepkování nebo urážlivé výroky, výzvy k násilí se počítají na prstech. Asi třetina má genderový podtext. A zatímco k etnicky motivovaným vraždám po léta prakticky vůbec nedochází, minimálně několik žen je ročně zavražděno jejich současnými nebo bývalými partnery. Domácí násilí je tedy závažnější problém než násilí etnické, ale ukazuje to také, že mír není vynucovaný, ale už nejméně čtvrt století skutečný.
Válka je drahá
Nepříjemnou stránkou zdejšího života jsou peníze. Ačkoli se politici halasně bijí v etnická prsa, ekonomika je protkaná hustou sítí klientelistických vazeb, kdy firmy propojené s politiky v předem připravených zakázkách dojí krávy veřejných rozpočtů. Peníze spojují Dodika i se srbským prezidentem Aleksandrem Vučićem, ale také s dlouholetým předsedou sociáldemokratů (zreformovaných komunistů) Zlatkem Lagumdžijou, dnešním velvyslancem Bosny a Hercegoviny u OSN, a i s mnoha dalšími politiky bez ohledu na národnost a politickou orientaci.
S penězi se dostáváme ke klíčovému tématu. Srbsko předtím do vedení bosenské války vložilo za tři a půl roku nejméně 2,5 miliardy dolarů (nepočítaje v to výzbroj a výstroj federální armády zanechanou bosenskosrbské armádě, ani dodávky srbských státních podniků, financovaných na jejich dluh), Chorvatsko nejméně dvojnásobek a další, hlavně islámské země, snad až čtyřnásobek. Válka je drahá. A Srbsko ani Chorvatsko žádnou další financovat nehodlají. Podstatné tedy je, že mír respektují sousední státy. Ústava bývala mohla vypadat klidně jinak.
Chtěli jsme přimět Ukrajinu udělat správnou věc, řekl Trump k hádce se Zelenským |
A to je to, co se dá na základě bosenského míru říci o případném míru na Ukrajině. I ten bude stabilní natolik, nakolik ho bude respektovat stát, jenž tam vede pokračování politiky jinými prostředky. Tedy Rusko. O tom, jak bude vypadat mír na Ukrajině, se rozhodne v Kremlu.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní antropologie na Univerzitě Pardubice
