Andrej Babiš velmi stál o to, aby se mohl v roli premiéra zúčastnit prosincového vrcholného summitu Evropské unie, jenž měl na programu rovněž další financování Ukrajiny. Použití zmrazených ruských aktiv narazilo na odpor Belgie, kde jsou zmíněné prostředky převážně deponovány a jež by v případě ruského vítězství nesla na svých bedrech obrovskou tíhu, poněvadž by je pak musela Moskvě nahradit.
Na celé kauze je dobře patrné, jak na první pohled „hezké“ řešení může být vůči některým členským zemím EU hodně rizikové, a tudíž v zásadě pokrytecké. A Belgičané hájili především vlastní zájmy, nelze je portrétovat jako nějaké kremlofily.
Půjčka Ukrajině prošla, 24 států ručí. Česko po boku Orbána a Fica ne |
Vedení Unie proto sáhlo k záložnímu plánu, k financování Ukrajiny půjčkou z unijního rozpočtu, za kterou se měly zaručit členské země. Půjčka prošla, ale Česká republika, Maďarsko a Slovensko za ni neručí, byť Praha, na rozdíl od Bratislavy a Budapešti, jinak vše ostatní podpořila. Pravděpodobnost, že by členské státy musely zmíněné garance reálně proplatit, je podle většiny ekonomů hodně malá. Přesto se Andrej Babiš přiklonil k Viktoru Orbánovi a Robertu Ficovi. Možná od toho očekával domácí body, leč na evropské úrovni se tak zařadil mezi problematické potížisty. S nimiž si, podobně jako v jakémkoliv kolektivu, dětském i dospělém, nikdo nechce moc hrát.
Pomáhat Ukrajině, či ne?
Visegrádská čtyřka má tu nepříjemnou vlastnost, že na úrovni EU neznamená ve většinových hlasováních ani blokační menšinu. Funguje tedy spíše jako domácí totem, kolem nějž se shromažďují voliči, poněvadž si ji asociují s ostřejším postojem k migraci nebo „zeleným nesmyslům“ Bruselu. Reálně však nepředstavuje silný blok. Natož „visegrádská trojka“, ad hoc uplácaná na posledním evropském summitu. Podobně pojatá politika tudíž může Českou republiku snadno přivést do mezinárodní izolace.
Nastupující garnitura možná soudí, že pomoci Ukrajině má již česká společnost po krk. Průzkum agentury NMS pro Novinky však nabízí trochu jiný obraz. S názorem, že by Babišova vláda měla nadále podporovat Ukrajinu diplomaticky a humanitárně, souhlasilo přes padesát procent respondentů, s finanční a ekonomickou pomocí na obnovu napadené země souhlasilo 27 % oslovených, s vojenskou podporou 29 %. Jakékoliv pomáhání Ukrajině odmítlo 18 % dotázaných.
Uvedená čísla odrážejí celostátní průměr. Příznivci jednotlivých stran mají pochopitelně hodně odlišné názory, přičemž podpora Ukrajině logicky převládá u sympatizantů nynější opozice. Leč i polovina voličů ANO je pro diplomatickou a humanitární pomoc, pro vojenskou jen 11 %. Nejkritičtěji se k napadené zemi staví přívrženci SPD, ovšem jakoukoliv pomoc odmítá 42 % z nich, tedy přece jen menšina. Zajímavá čísla pak průzkum přinesl o voličích Motoristů, kteří jsou z vládní koalice k Ukrajině relativně nejvstřícnější a vojenskou podporu z nich schvaluje skoro pětina.
Babiš a rána „válečným štváčům“. Česko se hlásí k zemím, jimž Moskva upírá plné členství v NATO |
Možná by proto bylo lepší, kdyby ministerstvo obrany připadlo jim. Nominant Tomia Okamury generál Jaromír Zůna totiž vyvolal mezi fanoušky SPD bouři nevole, když konstatoval, že pomoc Ukrajině bude pokračovat, Rusko označil za agresora a potvrdil též pokračování muniční iniciativy i nákup amerických letadel F-35. Situaci začal „hasit“ sám stranický šéf Okamura, podle nějž „žádné peníze českých občanů na nákup zbraní, munice a podporu války na Ukrajinu nepůjdou“ a Zůnova slova charakterizoval jako informativní popis stavu zděděného po předchozí vládě.
Obranná politika nové vlády
Nicméně muniční iniciativu v sobotu v pořadu Napřímo na TN.cz pochválil i Miloš Zeman: „Pokud říkáme, že Ukrajině je třeba pomáhat, tak jí máme pomáhat ne slovy, ale činy, a munice je zatraceně pádný čin.“ A těm svým příznivcům, kteří stojí na straně Ruska, prý vždy připomíná sovětskou invazi ze srpna 1968.
Andrej Babiš by měl o muniční iniciativě jednat v pondělí, ale svým fanouškům ji ve videu na sociálních sítích prezentoval jako „kvitovanou ze strany našich spojenců“.
Jak si popsané jevy vysvětlit? Za prvé pragmaticky: muniční iniciativa je zajímavá i pro české firmy respektive dodává České republice na mezinárodním poli jistý kredit, o který ani Andrej Babiš nechce přijít. Navíc, za munici platí převážně jiné státy. A nákup letadel F-35 je podepsaný a pokud ho ve zdravici Andreji Babišovi k zisku premiérského křesla zmínil i Donald Trump, asi jen blázen by ho nyní zkoušel stornovat.
Druhé vysvětlení, nikoliv kontrastní, ale souběžné s tím prvním, spočívá ve všeobecném růstu poznání, že Rusko opravdu představuje závažnou hrozbu a že v průběhu pár příštích let skutečně nelze vyloučit rozsáhlý válečný konflikt. Evropské politické elity sice stále doufají v dojednání míru Donaldem Trumpem, jejich víra ale postupně slábne. Určitě víra v nějaký trvalý mír. Zároveň však hrají o čas, nutný pro navýšení kapacit zbrojovek a posílení vlastních armád. Stoupá počet výroků vysoce postavených evropských činitelů, kteří začínají své společnosti připravovat na eventualitu ozbrojeného konfliktu značných rozměrů.
V uvedeném kontextu je pak česká muniční iniciativa opravdu mimořádně důležitá, podobně jako zbrojní akvizice pro českou armádu. Lze tedy očekávat, že nová vláda v obranné politice praktický kurs své předchůdkyně příliš nezmění, pouze se tím nebude příliš chlubit a pro vlastní voliče si připraví nějaké zástupné narace. I když – kvůli muniční iniciativě ještě možná propukne první vážná vládní krize, vyvolaná SPD.
