Text Jana Eichlera se opírá, dokonce je to možná stejně jako název článku hlavně jeho česká interpretace, především o práci The Lost Peace: How the West Failed to Prevent a Second Cold War (New Haven London: Yale University Press. ISBN 978-0-300-25501-0. Richard Sakwa). Autor této práce je britský politolog a bývalý profesor ruských a evropských politických studií na Univerzitě v Kentu, vědecký pracovník v Národní výzkumné univerzitě – Vysoké škole ekonomické v Moskvě a čestný profesor na Fakultě politických věd na Moskevské státní univerzitě.
Jak jsme v Evropě ztratili mír. A jakou roli v tom hrál Západ v čele s USA – a jakou Rusko? |
Už samotný fakt, že je dnes někdo čestným profesorem na Fakultě politických věd na Moskevské státní univerzitě je varující, protože současný kremelský diktátor nesnese skoro žádnou kritiku, takže nepřekvapí, že ani profesor Sakwa, a tudíž ani článek Jana Eichlera, není k Rusku nijak kritický a všechny problémy vidí na Západě. Pojďme ale k samotnému textu.
SSSR neodešel z čistě dobré vůle
V prvním odstavci se připomíná 35 let od ukončení studené války a naděje, které to vyvolalo. Taktéž je zmíněna klíčová role tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova, který prý „pokojně vyklidil území o rozloze větší než jeden milion kilometrů čtverečních, což nemá v dějinách obdoby“ a toto tvrzení autor textu opírá o tvrzení amerických politologů Daniela Deudneye a Johna Ikenberryho, kteří to prý připomínají opakovaně.
Každého, kdo zná trochu dějiny 20. století, asi v tu chvíli napadne rozpad britského impéria po druhé světové válce, kde přece Velká Británie pokojně vyklidila britskou Indii, tedy území mnohem větší a s mnohem větším počtem obyvatel, než měly satelity SSSR, což opravdu nemá v dějinách obdoby. Tady je nutné dopnit, že jak Velká Británie, tak SSSR nevyklidily ta území čistě z dobré vůle, ale protože už je nemohli udržet. Přestože srovnávat omezenou suverenitu států Britského společenství národů a satelitů SSSR by bylo ztrátou času, přijde mi fér to alespoň takto krátce zmínit.
Mír jsme neztratili, nýbrž získali svobodu. Na konci studené války jen Gorbačov opustil cizí území |
Po tomto úvodu následuje kritika USA a jejích spojenců za zásah v Jugoslávii v roce 1999. Autor zde ignoruje fakt, že Srbové v té době spáchali na dobytých územích genocidu a masově vyháněli původní obyvatelstvo a kromě koncentračních táborů zde byly i speciální tábory pro ženy, kde docházelo k systematickému znásilňování uvězněných žen.
Za tyto zločiny byli později odsouzeni bývalý srbský prezident Slobodan Miloševič, předák bosenských Srbů Radovan Karadžič, velitel jednotek bosenských Srbů Ratko Mladič, prezidentka Republiky srbské Biljana Plavšičová (jež vystřídala ve funkci Karadžiče), která dokonce vinu přiznala, starosta Vukovaru Slavko Dokmanovič a před soudem stanulo celkem 161 lidí, z nichž některým nebyla vina dokázána. O tom se ale v článku Jana Eichlera nepíše ani písmenko. Asi to autor nepokládal za podstatné.
O co Moskva skutečně přišla
Následuje kritika rozšíření NATO o Polsko, Maďarsko, Česko, Rumunsko, Bulharsko a tři pobaltské státy čímž prý „se zásadně změnil poměr sil ve prospěch NATO, které se na severu přiblížilo na nějakých 90 mil k Petrohradu“.
Každý, kdo se trochu víc zajímá o vojenství a zná alespoň trochu stav armád výše zmíněných států v době jejich přijetí do NATO, by s takovým tvrzením mohl jen těžko souhlasit, protože oproti síle, jíž v té době disponovala Ruská federace a i původní členské státy NATO, byly armády nově přijatých zemí malé a jejich výzbroj tak zastaralá (vzpomeňme na cestu našich obrněných transportérů z Ostravy do Prahy v roce 2001), že by jen těžko mohly nějak výrazněji změnit poměr sil. Jediné, co se doopravdy změnilo, byla nemožnost vojenské intervence Ruska ve zmíněných zemích, aniž by přitom riskovalo přímý konflikt s NATO.
Ukrajina šla jinou cestou a do NATO nevstoupila, ale nechala si v roce 1994 v Budapeštském memorandu od velmocí garantovat svoji územní celitstvost a suverenitu výměnou za svou neutralitu a jaderné odzbrojení. Profesor Sakwa to popisuje jako cestu „tzv. suverénního internacionalismu, který by fungoval na základě Charty OSN, zaručující rovná práva všech členských států.“
Zásadní je tady ale skutečnost, že autor zcela ignoruje právo suverénních států se přidat, kam uznají za vhodné. Dále se v článku dočteme: „Namísto toho se ale prosadilo tzv. liberální mezinárodní uspořádání, kterému dominují USA.“ Dále pak: „že USA během pár let po skončení studené války udělaly tzv. velkou uzurpaci Charty OSN, prosadily její nahrazení svými hodnotami a zájmy, což podle něho (Sakwy) bylo nelegitimní a navíc i nepřijatelné.“ Přitom každý, kdo trochu zná fungování OSN, přece ví, že stálým členem Rady bezpečnosti OSN je i Rusko, které má právo veta, takže může vetovat jakkoliv rozhodnutí tohoto orgánu, což také často činí.
Zpochybňování NATO
Dále se v článku dočteme: „Zcela se přitom ignorovala zásada nedělitelnosti evropského bezpečnostního prostoru, která byla zakotvena v důležitých deklaracích Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), které byly schváleny během jednání v Helsinkách 1975, v Paříži 1990 a v Astaně 2010.
Tyto dokumenty zdůraznily, že bezpečnost každého členského státu OBSE je nedělitelně spojena s bezpečností ostatních států a že každý stát má právo na stejnou bezpečnost jako ty ostatní.“ Čímž autor zpochybňuje už samotnou existenci NATO, protože ne všechny evropské země v něm jsou, kromě tradičně neutrálního Švýcarska i Rakousko a donedávna to platilo i o Finsku a Švédsku. NATO je zkrátka z pohledu autora zlo, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit. Kreml to vidí úplně stejně.
Další šance pro sladkou Francii. Nový premiér má na rozdíl od Macrona na funkcích „odskákáno“ |
Článek však dále graduje: „Výše zmíněné postupy vyvolaly to, čemu Sakwa říká „ruská verze versailleského syndromu“. Ruské elity se cítily být vytlačeny zcela na okraj evropského dění, cítily se být poníženy a neustále přehlíženy. Jejich názory nikoho nezajímaly a jejich argumenty nikdo nebral v úvahu.“ Autor blíže nespecifikuje ruské elity, ale můžeme se právem domnívat, že šlo o elity vojenské a politické a tady nezbývá než souhlasit, protože ruské vojenské a politické elity opravdu přestaly mít vliv na bezpečnostní záležitosti zemí, které vstoupily do NATO.
Proč by ale tyto elity měly mít vůbec vliv v cizích zemích, když o to ty země nestojí? Autor zde jaksi automaticky počítá s tím, že ruské vojenské a politické elity mají nějaké oprávnění k zasahování do bezpečnostních otázek bývalých satelitů SSSR a pokud jim to nebylo umožněno, tak „se cítily být vytlačeny zcela na okraj evropského dění, cítily se být poníženy a neustále přehlíženy“.
Ještě však zbyla evropská země, kde ruské vojenské a politické elity vliv měly a nehodlaly o něj příjít, a tou zemí byla Ukrajina, jejíž styky s NATO se datují od jejího osamostatnění se od SSSR a postupně vyústily v roce 2008 až k oficiální zaslané žádosti o zapojení země do Akčního plánu členství NATO, z čehož měly ruské vojenské a politické elity dle autora článku „negativní pocity“, protože: „Její přijetí do NATO by znamenalo, že tato Aliance by se posunula o další stovky kilometrů k Rusku, vzdálenost k Moskvě by se zkrátila pod 300 mil. A přijetím Gruzie jako dalšího uchazeče by se NATO dostalo ke dvěma průsmykům, které otevírají cestu do jižního Ruska, což v této zemi dále umocnilo strach z obkličování a pocity ohrožení.“
Válka v Evropě už je
Pocity ruských vojenských elit tady autor jasně nadřazuje nad rozhodnutí suveréního státu, ale pro jistotu už necituje jen profesora Sakwu, ale zmíněni jsou také blíže neurčení američtí neorealisté, „kteří přisuzují rozhodující význam změnám ve vzdálenostech mezi státy a mezi jejich armádami, zatímco typ státního zřízení a ideologické koncepce považují za něco druhořadého“.
Dále cituje Williama Burnse, velvyslance USA v Moskvě, který „varoval, že otevření dveří do NATO pro Ukrajinu a Gruzii je ta nejvýraznější červená linie, a to nejen pro prezidenta Vladimira Putina, ale pro všechny politické a vojenské elity, se kterými v Rusku mluvil“, a Fionu Hillovou, analytičku z prestižní Brookings Institution, která napsala: „kvůli další vlně východní expanze NATO může dojít ke třetí válce mezi velkými evropskými mocnostmi během posledních 110 let. A dnes už víme, do jak velké míry se její obavy naplnily“.
Rusko jako paní Columbová. V debatě o válce a míru nesmíme tuto zemi opomínat |
A celý článek končí:„Na někdejší pozitivní mír v Evropě už tedy můžeme jen teskně vzpomínat. Namísto něho máme typický negativní mír, který je definován jako nepřítomnost války. Navyšují se vojenské rozpočty, budují se nové útočné jednotky a vojenské základny, organizují se velká vojenská cvičení. A v tomto novém rámci si nikdy nemůžeme být jisti, jak se to celé bude dále vyvíjet.“
Z výše uvedeného mi tedy plyne, že kdo se nestihl do NATO přidat včas, toho může Rusko napadnout, protože se jeho vojenské a politické elity cítí ohroženy. Autor jen letmo zmiňuje skutečnost, že v Evropě už válka je, jakoby Ukrajina do Evropy vůbec nepatřila a vůbec nezmiňuje skutečnost, že Ruská federace v Evropě už válku začala.
Autor je historik a občanský aktivista.
