Ba více. Jako hotovou věc berou také to, že Rusku připadnou i území, která si sice nárokuje, ale ještě je nedobylo. Je tak ve vzduchu otázka. Jak se bude dohadovat příměří, demarkační čára, ba snad příští hranice? Přistoupí na ruské nět ústupkům Amerika, když sám Trump tvrdil, že pro mír na Ukrajině jsou nezbytné ústupky obou stran?
Bude to 10:0, nebo 5:5?
Americko-ruské jednání v Rijádu není veřejné. Nevíme, jaké ovzduší tam vládne, jaká slova či argumenty tam padají, k čemu to celé míří. Že to míří k osobnímu setkání Putin – Trump, je zřejmé. Ale k čemu to míří na ukrajinském bojišti? K příměří? K trvalému míru? To se teprve uvidí.
Dokážou Spojené státy přimět Rusko k tomu, aby vůči Ukrajině udělalo územní ústupky?
Prezident Trump se od svého zvolení nechával slyšet, že chce rychle ukončit krveprolití na Ukrajině. A že to rozhodně nebude mír vyjádřitelný pomocí skóre 10:0. Že obě strany budou muset slevit ze svých maximálních cílů, v tom či onom z nich ustoupit. Je to vůbec reálné? I o to jde při jednáních v Rijádu.
Kdybychom se orientovali jen podle rétoriky, moc reálné by to nebylo. Ruské nět ústupkům zní zcela neprůstřelně. „Ukrajina nenávratně ztratila nejen Krym, ale i Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou oblast,“ řekl v OSN ruský zástupce Něbenzja.
Na to, že by Rusko udělalo vůči Ukrajině územní ústupky, „nelze ani pomyslet“, řekl Sergej Lavrov. Má na to argument: územní ústupky dělalo už sovětské vedení při vzniku Sovětského svazu. Dalo prý Ukrajině „obrovská území, která po staletí kultivoval ruský lid“.
Jednat s Evropou nemá smysl, chce válku, řekl Lavrov. Vyloučil územní ústupky |
Můžete si o tom myslet leccos. Třeba že takto mluví „ruské prase“, neboť podobné argumenty může v Evropě tasit kde kdo, ale nevede kvůli tomu válku. Nebo že je to chucpe. Lavrovovi vadí správní hranice z počátku sovětských dob, ale přitom v nynější válce nárokuje Rusku celé oblasti na Ukrajině vymezené právě těmito hranicemi.
Ale zásadnější může být toto. Rusko nesdílí transakční politiku (“něco za něco“) byznysmana Trumpa. A kdyby při jednání prosadilo své cíle, z Trumpa by veřejně udělalo lúzra.
Ukrajina není Grónsko
Trumpovy postupy se vysvětlují takto. Nejprve nadhodí ulítlou nabídku, že do USA začlení Kanadu i Grónsko nebo že koupí Gazu a udělá z ní riviéru. Ale každý ví, že nepošle americké vojáky do Kanady, Grónska, ba ani do Gazy. Že míří na sto, aby pak dostal padesát, ale pořád by to byl úspěch. (Třeba Kanada a Mexiko po hrozbě cel zlepšily ochranu hranice.)
Jenže Rusko uvažuje a počítá úplně jinak. Nemíří na sto, aby získalo padesát, ale postupuje, jako by šlo o armagedon, o samotné přežití ruského národa i státu. Jako by jakýkoliv ústupek při uvažování o demarkační čáře podřezával existenci Ruska coby svátosti.
Poradí si s tím Trump a jeho vyjednavači? Často se teď používají příměry s Mnichovem 1938. S tím, že hlavní mocnost Západu jde opět na ruku agresorovi, jen aby měla klid. Dejme tomu, že by to tak bylo. Co by z toho vzešlo?
Ano, Mnichov 2025 se podobá Mnichovu 1938. Ale trochu jinak, než bychom čekali |
Rusko požaduje Luhanskou, Doněckou, Záporožskou a Chersonskou oblast. O tom si Trump může myslet leccos. Je hlavou země, která se za sto let rozrostla z původních třinácti kolonií až po Pacifik a na Aljašku. Pocitově může chápat Rusko jako zemi, jež se rozrostla ještě víc. V kozáku Jermakovi, který Rusku otevřel kraje za Uralem, může vidět Daniela Boona, jenž Američanům otevřel kraj za Appalačskými horami. Ale kdyby teď při jednání Rusku přiklepl vše, co žádá, stal by se skutečně lúzrem.
Přece by nechtěl prohrát s Putinem
Ukrajina stále ovládá asi 30 procent území, která si nárokuje Rusko. Dejme tomu, že nynější jednání povede k nějaké demarkační čáře. Dejme tomu, že ta čára povede zhruba v nynější linii fronty. Tak se to přece dělávalo. Podobným způsobem vznikly hranice pokládané za zcela samozřejmé – třeba mezi Řeckem a Tureckem, mezi Británií a Irskem či „zelená linie“ na Kypru. Jenže pak by se vtírala otázka. Proč u toho USA vůbec asistovaly?
Saúdové chtěli Zelenského při jednání. USA i Rusko řekly ne, tvrdí Bloomberg |
Dejme tomu, že Trump odsouhlasí velké územní zisky Ruska. To, co veřejně žádají Lavrov či Něbenzja. Tedy celé areály čtyř ukrajinských oblastí. To by byla pro Trumpa dehonestace i doma. Najednou by přestalo platit, že při svých nápadech míří na sto, aby získal padesát. Jeho výroky, že ústupky musí učinit Ukrajina i Rusko, by působily jako bláboly. Svět by viděl a říkal, že vítězem je Putin. Ten Putin, který mířil na sto, ale získal sto třicet (počítáno s Ruskem nárokovaným územím, které stále drží Ukrajinci).
To je racionální zdůvodnění, proč by Trump jít Rusku na ruku neměl, proč by měl zohlednit Ukrajince a proč by to jemu samému mělo být jasné. Přece člověk tak narcistní a ješitný ze sebe nechce udělat lúzra.
Kdo vytasí kartu Kosova?
Rusko má však v záloze ještě jeden argument. Je skoro s podivem, že ho dosud netasilo. Jeho hlavní politická vina spočívá v tom, že silou porušilo mezinárodně uznávané hranice. Když s tím ale někdo na Rusko vyrukuje, Moskva může poukázat na Kosovo.
NATO musí odvolat slib členství, který Ukrajině dalo v roce 2008, žádá Rusko |
Když v březnu 1999 NATO začalo bombardovat Srbsko, tvrdilo, že je to akce s humanitárním cílem (ochrana Kosovanů před vyháněním) a že rozhodně nepovede ke změně hranic. Ale pak přišel rok 2008 a bylo tu samostatné Kosovo. Pak je těžké tvrdit, že je principiálně nemožné odtrhnout od Ukrajiny Donbas.
Přijde ten argument na pořad jednání o Ukrajině? Jak by na něj reagovala americká delegace? Těžko říci, ale bude zajímavé to sledovat.
