Válka na Ukrajině je exemplárním příkladem - agresor (Rusko) vytušil slabost protivníka (Ukrajiny) a rozhodl se ho přemoct rychlou akcí speciálních jednotek, které obsadí hlavní město a sesadí vládnoucí režim. Po neúspěchu prvotního plánu ale Moskva zabředla v dlouhém konfliktu, který ani po třech letech neslibuje rychlé rozuzlení.
Podobně se to má s četnými asymetrickými konflikty proti teroristickým organizacím. Intervence koaličních sil v Afghánistánu (2001-2021) a Iráku (2003-2011) sice zajistily rychlé obsazení dotyčných zemí, k eliminaci protivníka ale nikdy nedošlo. Stejně je na tom Izrael, který ani po roce a půl nedokázal zlikvidovat teroristickou skupinu Hamás, což premiér Benjamin Netanjahu vyhlásil za válečný cíl.
Kdy podle vás skončí válka na Ukrajině?
Také sektářské konflikty v Africe, které se v Evropě netěší takové pozornosti, v mnoha případech trvají již několik dekád a neslibují rychlý konec. Freedman o ní sice nemluví, ale dobrým příkladem je občanská válka v Somálsku, která s jistými pauzami trvá od začátku 80. let.
Bývalo to takhle vždycky
I přes tyto zjevné doklady o nedosažitelnosti vojenského vítězství, tvrdí Freedman, se velmoci stále připravují na krátké rozhodující bitvy, namísto dlouhých vyčerpávajících válek. Generální štáby ozbrojených sil Spojených států i Číny se soustředí na potenciální invazi na Tchaj-wan a ve válečných simulacích donekonečna rozehrávají možné scénáře toho, jak by probíhalo prvních dvacet čtyři nebo osmačtyřicet hodin konfliktu. Problém je v tom, že uvedená bitva by zcela jistě skončila dlouhým vyčerpávajícím konfliktem mezi Washingtonem a Pekingem, který by mohl přerůst v jadernou válku a v němž by dobytí Tchaj-wanu nemuselo hrát stěžejní úlohu.
Americká stopa na Ukrajině. Země se stala laboratoří soudobé války, kde si Západ testuje zbraně |
Freedmanova vize je temná a proti jejímu meritu se těžko něco namítá. Dalo by se doplnit snad jen to, že podobná neschopnost ukončit válečné konflikty po rychlé rozhodující akci není omezená na moderní dějiny, ale byla tu vždycky.
Kartáginský vojevůdce Hannibal dokázal za Druhé punské války (218-201 př. n. l.) překvapit Řím smělou ofenzívou přes Alpy a porazit ho ve třech velkých bitvách. Vítězství ve válce mu ale i přesto uniklo a po sedmnácti letech bojů musel nejen vyklidit Itálii, ale po prohrané bitvě u Zamy vydat i samotné Kartágo. Fridrich Veliký překvapil za Sedmileté války (1756-1763) Rakousko Marie Terezie nečekaným útokem a porazil ho v bitvách u Lovosic a Štěrbohol. Následně byl ale na hlavu poražen v bitvě u Kolína a veškerá iniciativa jeho prvotního náporu vyšla vniveč.
Složitosti Freedmanových tezí
Složitější je to s tím, co Freedman nabízí jako řešení. I kdyby velmoci měly průmyslovou kapacitu k přípravě na dvacetiletý konflikt – jako že ji v současnosti nemají – reálná podoba takového projektu je velmi problematická. Při současném tempu technologického vývoje je totiž složité se připravovat na cokoli, co přijde v příštích měsících či letech, neřkuli dekádách. Představme si například, že Spojené státy se budou chtít připravit na táhlý konflikt a vyrobí do zásoby sto tisíc dronů. Než ale takové stroje bude možno použít, budou už beznadějně zastaralé a na bojišti sotva k něčemu dobré.
Trump na Ukrajinu zapomněl. Co se stane, až si vzpomene? |
Komplikované je to i s Freedmanovou závěrečnou tezí, ve které říká, že kdyby státy chápaly, že válka bude dlouhá, vůbec by do ní nešly. Je ale otázka, zda něco podobného lze tvrdit třeba o Putinovi (neřkuli Hannibalovi, či Fridrichovi Velikém). Ruský prezident zcela nepochybně přecenil své síly. Myslel si, že v několika dnech dobude Kyjev a ukrajinský režim ochromí. Opravdu by ale od invaze upustil, kdyby věděl, jak dlouho válka potrvá? Zdá se totiž, že vládce Kremlu z dlouhé války politicky profituje a ukončovat ji proto vůbec nehodlá.
