Nacistický vůdce Adolf Hitler během své temné kariéry zažil mnoho pokusů o atentát, v červenci 1944 však šlo poprvé i o organizovanou skupinu mnoha nespokojených důstojníků a spiklenců, kteří chtěli zabránit nevyhnutelnému válečnému kolapsu v souboji na několika frontách po úspěšném vylodění spojenců v Normandii, vytrvalém sovětském postupu na východě Evropy po spuštění operace Bagration a po ústupových bojích na Apeninském poloostrově. Celá operace získala název Valkýra podle stejnojmenného plánu vládních opatření k obnovení veřejného pořádku v případě nepokojů s odkazem na germánskou mytologii.
Právě tento plán chtěli spiklenci využít ve svůj prospěch k tomu, aby po Hitlerově likvidaci převzali kontrolu nad situací a ukončili válku.
Glorifikovaná Valkýra. Hitlerovy atentátníky pojila stejná nenávist k Židům i k západní demokracii |
Strhující příběh o odvaze vzepřít se, opakovaně využitý i na stříbrném plátně, vygradoval po dlouhých přípravách 20. července 1944 uprostřed lesů Východního Pruska v přísně střeženém vojenském komplexu zvaném Wolfsschanze – Vlčí doupě, kde se scházeli důstojníci wehrmachtu a SS, aby vyslechli pravidelnou vojenskou poradu s vůdcem.
V betonovém baráku s číslem 7 se schylovalo k události, která mohla změnit dějiny 20. století a snad i zachránit zbytky toho, co z Evropy po pěti letech nacistického běsnění ještě zbývalo. Na stole mezi mapami a velitelskými rozkazy ležela černá taška. Uvnitř byla ukryta nálož, výbuch měl rozhodnout o úspěchu či neúspěchu akce.
Rok 1944 byl pro Německo rokem zmaru. Na východě se sovětská vojska valila západním směrem, rozdrtila německou skupinu armád „Střed“ a blížila se k Varšavě. Na západě se spojenci po vylodění v Normandii probíjeli francouzským vnitrozemím, ke všemu se přidávala i odbojová činnost na územích okupovaných Němci.
Je třeba zabít Hitlera
Nacistický sen o tisícileté říši se hroutil. Ale Hitler dál snil o konečném vítězství, izolovaný ve svých betonových pevnostech, vzdálený realitě. Mnozí němečtí vojáci včetně těch, kteří kdysi věřili v obnovu a vzkříšení Německa, začali chápat, že pokud Hitler nezemře, padne i celá země
a následky budou dalekosáhlé. Tím vzniklo rozsáhlé spiknutí s cílem svrhnout stávající režim. Nebylo zdaleka první, ale rozhodně nejambicióznější a nejblíže úspěchu.
Hitler mohl zemřít, válka skončit dříve. Stauffenbergův atentát ale před 75 lety nevyšel |
Středobodem celého dění se stal muž, jehož jméno dnes zná celý svět, plukovník Claus Schenk von Stauffenberg. Šlechtic narozený v bavorském Jettingenu, muž s inteligentní tváří, zdvořilým vystupováním a nesporným charizmatem, byl původně oddaným vojákem a nástup nacistického režimu přivítal, protože jako mnozí další cítil po porážce Německa v první světové válce jisté ponížení, které chtěl odčinit.
Až zranění v severní Africe v dubnu 1943, kdy přišel při spojeneckém náletu o oko, pravou ruku a dva prsty na levé ruce ho nejen fyzicky poznamenalo, ale definitivně změnilo jeho uvažování nad budoucností Německa. Ve válce začínal jako nadšený podporovatel, ale svůj boj končil již jako nesmiřitelný odpůrce Hitlera.
Události na frontě postupně otřásly jeho vírou ve vítěznou válku. Stauffenberg už nebyl jen voják, stal se z něj člověk přesvědčený, že Hitlera je třeba zabít, i kdyby to mělo ohrozit jeho i celé jeho okolí.
Spiklenci kolem Stauffenberga, Henning von Tresckow, Ludwig Beck, Carl Goerdeler a mnoho dalších, dlouho plánovali, jak převzít moc v Berlíně. Jejich plán se opíral o propracovaný krizový scénář Operace Valkýra, původně určený k potlačení případného povstání uvnitř Říše. Pokud by Hitler zemřel, spiklenci chtěli aktivovat Valkýru, chopit se velení záloh a obsadit klíčové instituce v Berlíně i dalších městech. Ale k tomu bylo především v prvním kroku nutné odstranit říšského kancléře
a vytvořit paralelní mocenskou strukturu vůči té stávající.
Stauffenberg byl v příhodné pozici, jako štábní důstojník velitelství Rezervní armády měl přístup k Hitlerovi na pravidelných poradách o válečné situaci. Díky své osobnosti, důstojnické reputaci a utrpěným válečným zraněním ho navíc nikdo nepodezříval z provedení atentátu.
Ve čtvrtek 20. července během dopoledne dorazil Stauffenberg do Vlčího doupěte. Pod záminkou výměny propocené košile mu bylo umožněno být na chvíli o samotě, v tu dobu však stihl aktivovat pouze jednu ze dvou časovaných bomb, které měl k dispozici. Ničivý účinek výbuchu tím byl omezen na polovinu původně plánované síly.
Poté již musel vyrazit na poradu s Hitlerem. Další komplikací byl fakt, že porada byla neobvykle přesunuta z bunkru do lehké dřevěné barákové stavby, což mělo vliv na sílu tlakové vlny. Uvnitř byly desítky důstojníků, mapa Evropy na stole a letní dusno.
Co kdyby nepřežili? K jakým myšlenkovým hrám provokují atentáty |
V tašce, kterou Stauffenberg postavil vedle masivního dubového stolu, byla bomba s časovačem, aktivovaná před několika minutami. Navíc jeden z důstojníků, Heinz Brandt, nevědomky tašku posunul dál od Hitlera a za silnou nohu dřevěného stolu. Stauffenbergovi se povedlo vzdálit s tím, že má naléhavý telefonický hovor. Ve 12:42 bomba explodovala. Výbuch rozmetal stůl, vyrazil dveře, rozbil okna, zabil stenografa, smrtelně zranil tři důstojníky a vážně poranil mnoho dalších. Ten nejdůležitější cíl Adolf Hitler však s potrhanou uniformou, popáleninami a poškozeným uchem přežil!
Útěk do paranoie
Stauffenberg s pobočníkem von Haeftenem, přesvědčený o Hitlerově smrti, se spěšně vrátil do Berlína. Zahájil operaci Valkýra, rozesílal rozkazy a doufal v rychlou akci. Ale jakmile se rozšířila zpráva, že Hitler žije a večer promluví k národu z rozhlasu, což se také následně stalo, ztráceli spiklenci půdu pod nohama. SS a Himmlerovi lidé začali jednat. Večer 20. července byli Stauffenberg a další zatčeni a v noci popraveni před kasárnami Bendlerblock. Generálové Beck i Tresckow se zastřelili.
V dalších dnech přišla vlna dalších brutálních represí. Hitler byl rozzloben, zrazen a posedlý pomstou. Osobně nařídil vyšetřování a zúčtování. Lidé, kteří se na atentátu podíleli nebo na nich ulpělo podezření, byli předvedeni před nechvalně známý Lidový soud vedený fanatickým Rolandem Freislerem.
Procesy byly fraškou. Vězni byli mučeni, ponižováni a následně věšeni obzvláště trýznivým způsobem. Celkem bylo popraveno více než 200 osob a dalších až 5 000 obětí mohly mít navazující represe. Šlo přitom i o vysoce postavené lidi a tou nejznámější obětí donucenou k sebevraždě byl polní maršál Erwin Rommel, který měl vědět o plánech na likvidaci Hitlera.
Režim ztrácel vlastní elitu a Hitler odvolávající se na zásah prozřetelnosti, která mu měla zachránit život, se definitivně uzavřel do své paranoie. Život mu však souhra náhod prodloužila už jen o tři čtvrtě roku, do sebevraždy v berlínském bunkru.
Co by bylo, kdyby…
Historici se dodnes přou, co by se stalo, kdyby bomba zabila Hitlera. Skončila by válka jinak? Zachránilo by to miliony životů mimo jiné v koncentračních táborech, v Drážďanech, v Budapešti či při obraně Berlína? Pravděpodobně ano.
Spiklenci počítali se zahájením mírových jednání. Spojenci by válku stejně dovedli do vítězného konce, ale Evropa mohla vypadat jinak. Bez obětí posledního roku války a nejspíše i bez Německa a dalších zemí, které byly následně rozděleny železnou oponou. To je však jen pouhá fantazie. Atentát z 20. července 1944 byl aktem odporu proti zločinnému režimu, který přivedl celou zemi do záhuby. Už jen proto je důležité tento příběh vyprávět.
Autor je historik z Univerzity obrany
