Vánoce 2.0

Nahlížel jsem pod balicí papíry, záviděl cukroví, okukoval maminky, sledoval děti nedůvěřivě omačkávat balíčky a zjišťovat, zda jsou uvnitř dárky měkké, nebo - mnohem zajímavější - tvrdé, viděl, jak mají vymalováno a jaké mají nádobí, našel stejného medvídka Pú čekat pod stromečkem u Thomaze Moorea v Riu i paní Zootové v Holandsku, jen u jedněch byla na stole vánoční langusta a u druhých fondue. Chvíli jsem experimentoval s všemi tak oblíbeným geotaggingem a zjistil, že kdybych se trochu zamyslel a investoval do letenky, mohl bych si v Americe pořádně nabouchat břicho, protože další a další fotografie sušenek a sklenice mléka se i s přesnými GPS souřadnicemi umístění objevovaly na webu celou noc, takže s trochou štěstí, jasnou oblohou a navigačním softwarem by dnes mohl být Santa každý. Z fotek na Flickru a videí na Youtube se člověk o těch rodinách může dozvědět leccos. I to, kam schovávají zlato, jaké mají auto a kde tatínek podniká poslední přípravy k tomu, aby příchod Ježíška či Santy byl co nejefektnější (s potěšením jsem ocenil, že moje technologické řešení -krok 1: lampion zabalený v igelitu a rozkývaný z vikýře na staré běžce, krok 2: pomocí programu Salling Clicker 3.0 nainstalovaného v Palmu Treo 680 přes wi-fidálkově spuštěný sampl IndianElephantBell1.wav tak, aby záhadně zazněl ze zcela prázdné místnosti se stromečkem - ještě nepatřilo k těm nejšílenějším). Anonymita internetu umožnila lidem vzdát se soukromí, neboť vzbuzuje klamný dojem, že oči, co si je budou prohlížet, jsou natolik cizí, že nedokážou ublížit.

Když jsem šel spát, Donutil už v televizi nikomu nic nenutil, i Pavlica s Hradišťanem dokoledoval, všichni hluboce spali a já - utahaný ze stovky štědrovečerních večeří, na nichž jsem byl hostem - jsem se dovlekl do postele a otevřel vánoční číslo časopisu Time se zrcadýlkem na obálce.

„Za to, že jste se zmocnili vlády nad globálními médii a za porážení profesionálů na jejich vlastním hřišti, jmenuje časopis Time Osobností roku 2006 právě vás,“ čtu ještě z posledních sil, jak literární kritik Lev Grossman v doprovodném článku sofistikovaně vysvětluje, proč se v redakci rozhodli věnovat rok 2006 „nám všem“ - internetovému davu exhibicionistů, kteří se z největší části baví tím, že si navzájem dávají své životy napospas v podobě nekonečné reality show. Ale nedeprimuje mě to a ani nemám chuť vášnivě nesouhlasit, protože vím, že pokud má pravdu a ta neorganizovaná záplava fotografií vánočních kaprů, lososů a langust je skutečně výstavní síní budoucnosti, budou-li blogy naší jedinou literaturou a Youtube. com jediným kinosálem, porazíli skutečně amatéři profesionály na jejich vlastním hřišti, bude časopis Time tou první obětí. Až budete v té haldě sena hledat osobnost na léta 2007, 2008 nebo 2030, proklejete okamžik, kdy jsme se zmocnili vlády nad globálními médii. Jenže už bude pozdě, hoši.

Všude už budeme jenom MY.