Oběma se za tato slova dostalo od opozice, ale i z řad hlasitějších veřejných intelektuálů mnoha nelichotivých výroků. Dokonce že prý jde o slova vlastizrádná, ze kterých by měl radost i Emanuel Moravec (nezaměňovat s jmenovcem Václavem).
Mám za to, že věc je složitější, a nutno se nad ní zamyslet hlouběji a analytičtěji.
Překročení mantinelů
Začněme od začátku, velvyslanec pan Vasyl Zvaryč si skutečně nedávno dovolil veřejně a velmi ostře hodnotit Českou republiku a konkrétně výroky předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury. Bez ohledu na to, co si kdo o Okamurových výrocích myslí – a že si o nich mnozí myslí své – považuji takový postup za krajně nevhodný, neprofesionální a z hlediska diplomatických zvyklostí neobhajitelný. Nadto nesouladný s pravidly tzv. Vídeňské úmluvy.
Diplomacie vždy měla a má svá jasná pravidla. Nejde o prázdnou etiketu ani o relikt minulosti, ale o soubor zásad, jejichž opravdovým smyslem je chránit vzájemný respekt mezi státy. A také zabránit tomu, aby se mezinárodní vztahy proměnily v mediální přestřelky a politické nátlakové kampaně.
Macinka si pozval ukrajinského velvyslance. Nemá nás poučovat, řekl Babiš |
Důležitý fakt – žádný velvyslanec není a nesmí být současně politickým komentátorem, fejetonistou, satirickým youtuberem ani opozičním politikem/političkou v hostitelské zemi.
Je především od pradávna hostem, jehož posláním je reprezentovat zájmy svého státu, rozvíjet vzájemné vztahy a jednat s oficiálními institucemi – nikoli veřejně známkovat výroky jednoho z nejvyšších ústavních činitelů státu, v němž působí. A toho se právě Vasyl Zvaryč úmyslně dopustil.
Pokud má kterákoli diplomatická mise výhrady, obavy či otázky, existují k tomu zcela standardní a osvědčené nástroje: diplomatická nóta, jednání na ministerstvu zahraničních věcí, případně tichá, ale často velmi účinná zákulisní diplomacie. Právě schopnost řešit citlivé otázky neveřejně, s rozvahou a bez mediální exhibice byla vždy považována za znak profesionality diplomatického sboru.
Veřejná kritika českého politika ze strany zahraničního velvyslance tyto mantinely překračuje. A to tím spíše, jde-li o představitele země, kterou Česká republika dlouhodobě a výrazně podporuje – politicky, finančně i lidsky. Tato podpora je bezprecedentní a vychází ze solidarity, nikoli z podřízenosti.
Právě proto by měla být zdrženlivost a respekt k vnitřním záležitostem hostitelské země samozřejmostí, nikoli proměnnou závislou na momentálních emocích či politických sympatiích.
Za svým projevem si stojím, řekl Okamura. Macinka si pozve ukrajinského velvyslance |
Česká politika je – a musí zůstat – věcí českých občanů a jejich demokraticky zvolených zástupců. Volby u nás nevyhrávají ani neprohrávají velvyslanci, ale voliči. A odpovědnost za politickou kulturu, za kvalitu veřejné debaty i za to, kdo stojí v čele ústavních institucí, neseme výhradně my sami. Přenášet tuto odpovědnost – byť nepřímo – na zahraniční aktéry je nebezpečný omyl.
Korupce s válkou nesouvisí
Jakkoliv může český politik nebo i řadový občan držet Ukrajincům palce proti ruským agresorům, tak současně nemůže perfidně zavírat oči před mírou tamní hluboce zakořeněné korupce, kterou mj. kritizoval i výše zmíněný Tomio Okamura. Není pravda, že korupce tam vznikla až po napadení Ruskem.
Koneckonců již v roce 2021, tedy před počátkem válečného konfliktu, Evropský účetní dvůr ve své zprávě jasně uvedl, že „velká korupce a zmocňování se státu jsou na Ukrajině všudypřítomné, narušují hospodářskou soutěž a růst, poškozují demokratický proces. V důsledku korupce se každoročně ztrácejí prostředky v řádech desítek miliard eur.“
Ukrajina je nejzkorumpovanější země, v Rusku nikdo nemá zlatý záchod, řekl Fiala |
A taková zpráva, zdůrazněme ještě před válkou s Ruskem, nebyla zdaleka jediná. Jistě možno zvedat obočí nad Okamurovým slovníkem či bulvárním stylem, ale jádro kritiky korupce je bohužel pravdivé. Nad tím se ukrajinský velvyslanec opravdu nemusí rozčilovat.
Samozřejmě Ukrajina není jediná země na světě, kde existovala a existuje korupce, nicméně její bagatelizace (či snaha o ní) by měla ihned skončit hluboko v (ne)zlatém záchodě.
Neblahý příklad do budoucna
Zvykat si na to, že zahraniční diplomaté budou veřejně komentovat domácí politické spory, by vytvořilo neblahý precedent. Dnes kritika jednoho politika, zítra tlak na změnu postoje, pozítří „doporučení“, kdo je ještě přijatelný a kdo už nikoli. To už není partnerský dialog, ale vměšování – byť zabalené do líbivých frází, morálních apelů a rétoriky vyšších hodnot.
Podpora Ukrajiny v jejím boji o přežití je jedna věc. Suverenita českého politického prostoru věc druhá. A tyto dvě roviny bychom neměli směšovat – ani z dobré vůle, ani ze špatných emocí.
Ukrajinský ministr se zastal svého diplomata. Macinku vyzval k dialogu |
Diplomacie má mluvit tiše. Politika relativně nahlas. A každá především na své hrací ploše.
Buďme s Ukrajinci přáteli, avšak i přátelé si občas musí upřímně říct pravdu do očí. Vzkaz do Kyjeva z Prahy na úplný závěr – jsme s vámi solidární, ale nejsme a nebudeme vám podřízení!
