Latinský výraz „papa“ (4. pád „papam“) a jeho řecký ekvivalent „pappas“, z nichž vzniklo naše slovo „papež“, byly přitom původně žvatlavým dětským slovem označujícím tatínka: za srovnání tu stojí podobná slova „táta“ a „máma“, jejichž forma, daná artikulačními možnostmi dětských mluvidel, je do značné míry univerzální, i když její obsah může být různý (např. gruzínské „mama“ nese – oproti našemu indoevropskému očekávání – význam „tatínek“).
Dětské označení pro otcovskou autoritu se již ve starověku přeneslo v koptské církvi na náboženské vůdce, tj. především na biskupy. První doložené užití tohoto slova pro církevního hodnostáře tak máme z raného středověku z egyptské Alexandrie, kde byl jako „papa“ titulován místní patriarcha. Od VI. století pak bylo toto označení příležitostně používáno i pro římského biskupa (tj. papeže), což se pak v IX. až X. století ustálilo jako standardní výraz.
Osmý květen, den vítězství nad… |
Papež, jako ostatně každý své cti a důstojnosti dbalý panovník, používá i řadu dalších titulů, z nichž na prvním místě stojí název jeho funkce v církevní hierarchii, tj. „římský biskup“, nejpoužívanější však je „summus pontifex“, tedy „nejvyšší pontifex“ (v dalších pádech je v češtině potřeba respektovat latinské skloňování „pontifex“, 2. pád „pontificis“, proto „pontifika, pontifiku, ...“, k čemuž ještě dodávám, že „summus“ – „nejvyšší“ těsně souvisí se slovem „suma“ čili „součet“: ve starém Římě totiž sčítali sloupec čísel odzdola nahoru, proto výsledek stál na nejvyšším místě a byl označován jako „summa res“ – „nejvyšší věc (tj. nejvyšší číslo)“).
„Summus pontifex“ je ovšem sousloví daleko starší než křesťanství: ve starověkém Římě bylo vyhrazeno knězi, jenž stál v čele sboru pontifiků, kněží, kteří ve jménu Věčného města prováděli posvátné rituály a udržovali tak „pax deorum“, tedy „mír s bohy“, a v rámci toho i věštbami nepřímo rozhodovali o záležitostech města a státu. Velmi pravděpodobně však mezi tyto případy (přinejmenším zpočátku) nepatřilo stavění mostů přes Tiberu, ač slovo „pontifex“ působí dojmem, že je složeno – po patřičném vyskloňování a vyčasování – z komponent „pons“ (“most“) a „facere“ (“dělat, činit“).
Byl pozdnj wečer – prwnj mág |
Jak totiž poznamenává Plútarchos – byť neznáme zdroj jeho informací – byl výraz „pontifex“ užíván již v dobách, kdy žádný tiberský most ještě nestál. Je tak možné hledat jeho původ v abstraktní představě, že pontifikové svou činností budovali mosty mezi bohy a lidmi (což odpovídá – po redukci na jediného Boha – interpretaci dnes užívané katolickou církví). Existuje však i řada dalších etymologických výkladů, např. že jde o zkomoleninu slova „pompifex“ (“kdo dělá, tj. vede průvod či procesí“ – za srovnání stojí latinské „pompa“, tj. „obřadní průvod“), nebo o latinskou přejímku původně etruského slova s neznámým významem.
Nesporným faktem je, že s přerodem republiky v císařství si titul „summus pontifex“ přisvojil první císař Augustus a po něm jeho následovníci. S pádem Západořímské říše se pak toto označení začalo příležitostně užívat pro římského biskupa, aby se tak zdůraznilo jeho postavení coby duchovního vůdce křesťanů, a v době zhruba shodné s ustálením označení „papa“ se pak stalo i dalším titulem hlavy katolické církve.
