Kouč týmu ze země vycházejícího slunce na následné tiskovce přiznal, že šlo o jeho nařízení, že se rozhodl spoléhat na to, že se skóre v obou soubojích již nezmění a jeho tým tak postoupí při konečné bodové i gólové shodě s africkým celkem díky pravidlu fair-play o menším počtu žlutých karet.
Angličané proti Belgii - v nekoukatelném zápase dvou dosud nejofenzivnějších týmů – s klidem prohráli 0:1, díky čemuž si zajistili pro případné čtvrtfinále lepšího z dvojice Švédsko – Švýcarsko místo největších favoritů šampionátu z Brazílie. Pokud ti zvládnou první kolo play-off s Mexikem.
A tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.
Závěrečné duely základních skupin na světových (i evropských) šampionátech se mnohdy mění ve frašky, ze kterých bolí oči.
Po dvou zápasech lze již celkem solidně kalkulovat s tím, jaký výsledek vám případně stačí k postupu do další fáze. Nebo k umístění, které vám pomůže vyhnout se v další fázi silnému soupeři.
S ohledem na současné technologii tak už není příliš efektivní pravidlo, že se závěrečné duely skupin hrají ve stejný čas. Toto mimochodem „zařídila“ ostudná výhra 1:0 Německé spolkové republiky s Rakouskem na MS 1982, která posunula do play-off oba celky na úkor Alžírska.
Jak tomuto zabránit? Úplně to nepůjde asi nikdy.
Ale pomoct by mohl třeba změna v tom, že by se vyřazovací část losovala až po základních skupinách bez předem daného klíče. Třeba jen s tím pravidlem, že by proti sobě nemohli hrát osmifinále týmy z jedné skupiny a že by první celky skupin narazily na ty na druhých místech. Ostatně tento model není ničím objevným, známe ho z evropských pohárů.
Nebo by alespoň nebyl znám už před startem turnaje celý pavouk až do finále.
Ano, nejspíše by to přidalo 24 (48?) hodin volna navíc, přece jen dohrát skupiny, další den losovat a následující už hrát, by bylo velmi náročné jak pro týmy, tak pro organizátory.
Ale ruku na srdce: nestálo by to za to?
