Výročí komunistického puče, takzvaného Vítězného února, veřejnoprávní televize zas pro změnu propírá velmi zevrubně. Je samozřejmě laciné vysmívat se televizi za to, jak „zúčtovala“ s pučisty roku 1948, ale komunistickým problémem dneška se zabývat odmítá. Jenže je to bohužel pravda. Co nemají veřejnoprávní ivestigativci „předžvýkané“ širokým konsenzem, tomu se vyhýbají. Nechtějí přijít o pořad, v horším případě o práci.
Jak ale v téhle situaci konají členové Rady České televize, orgánu dozoru nad veřejnoprávností ČT? Mlčí. Možná s ředitelem „drží basu“ proto, že jim poměry v ČT vyhovují. Nedůstojné chování ředitele televize, která má za úkol „být svou úrovní nad“ všemi komerčními stanicemi, jim asi připadá správné. S tím nic nenaděláme. Radní nám mohou přijít zbabělí a nedůslední, ale s jejich bohorovností pohnou jen poslanci.
Soudě podle odezvy, kterou zpráva o Janečkově utajovaném členství „ve straně“ měla, mají politické špičky demokratických stran za to, že vše je v pořádku. Radní ČT mohou spát dál. Ale ve sněmovně přece existuje stálá komise pro sdělovací prostředky. Její členy si mimo jiné platíme za to, aby nám řekli, jaká jsou pravidla. Jestli je v pořádku dnešní chování generálního ředitele veřejnoprávní televize i členů Rady ČT. Tady přece už vůbec nejde o Jiřího Janečka či Františka Lamberta.
Rádi se dozvíme, zda více než jeden milion našich spoluobčanů, členů předlistopadové KSČ, představoval předvoj nás ostatních. A jen zpozdilí spoluobčané to chtěli ignorovat. Přeloženo, byli tihle lidé těmi schopnými a šikovnými, kteří své profesi „museli“ něco obětovat a vlastně to ani jinak nešlo? Máme je dnes stavět do čela veřejných institucí? Je „odbornost“ jediným a určujícím kritériem? Mlčení znamená souhlas. Že by v předlistopadové KSČ nebyli jenom lemplové, o které nikdo nestál?
Jak ale v téhle situaci konají členové Rady České televize, orgánu dozoru nad veřejnoprávností ČT? Mlčí. Možná s ředitelem „drží basu“ proto, že jim poměry v ČT vyhovují. Nedůstojné chování ředitele televize, která má za úkol „být svou úrovní nad“ všemi komerčními stanicemi, jim asi připadá správné. S tím nic nenaděláme. Radní nám mohou přijít zbabělí a nedůslední, ale s jejich bohorovností pohnou jen poslanci.
Soudě podle odezvy, kterou zpráva o Janečkově utajovaném členství „ve straně“ měla, mají politické špičky demokratických stran za to, že vše je v pořádku. Radní ČT mohou spát dál. Ale ve sněmovně přece existuje stálá komise pro sdělovací prostředky. Její členy si mimo jiné platíme za to, aby nám řekli, jaká jsou pravidla. Jestli je v pořádku dnešní chování generálního ředitele veřejnoprávní televize i členů Rady ČT. Tady přece už vůbec nejde o Jiřího Janečka či Františka Lamberta.
Rádi se dozvíme, zda více než jeden milion našich spoluobčanů, členů předlistopadové KSČ, představoval předvoj nás ostatních. A jen zpozdilí spoluobčané to chtěli ignorovat. Přeloženo, byli tihle lidé těmi schopnými a šikovnými, kteří své profesi „museli“ něco obětovat a vlastně to ani jinak nešlo? Máme je dnes stavět do čela veřejných institucí? Je „odbornost“ jediným a určujícím kritériem? Mlčení znamená souhlas. Že by v předlistopadové KSČ nebyli jenom lemplové, o které nikdo nestál?
