Podobným způsobem jako se dnešní britští diplomaté diví Trumpově naivitě vůči Putinovi, divil se již britský premiér Winston Churchill naivitě Franklina D. Roosevelta vůči sovětskému diktátorovi Stalinovi za druhé světové války.
„Britský vztah s Rusy je mnohem delší než ten americký. Na londýnském ministerstvu zahraničí byli posedlí obavami z Ruska už v devatenáctém století,“ připomněl v podcastu Kontext historik Martin Kovář z Vysoké školy ekonomické (VŠE). Kvůli vzájemným sporům byli Britové jen neochotný spojenec dohodového Ruska za první světové války a jejich obavy z rozpínavosti Moskvy se jen posílily za druhé světové války.
Naopak u Američanů dosud přežíval až naivní optimismus. „Americký prezident Roosevelt měl až nepřípadnou slabost pro Stalina a ta diplomacie podle toho taky vypadala. Měl pocit, že jí sám rozumí nejlépe a svým osobním šarmem může překlenout animozity, na které poukazovali jeho poradci. Pro Winstona Churchilla to znamenalo velmi nepříjemné chvíle, zejména na konferenci v Teheránu v roce 1943,“ doplňuje historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
„Special relationship“ mezi Brity a Američany
Stejně jako dnes, odlišný přístup k Rusku představoval potenciální trhlinu pro jinak silné transatlantické vztahy mezi Londýnem a Washingtonem. Ta nakonec ale přišla paradoxně kvůli něčemu úplně jinému – přežívajícím britským ambicím na Blízkém východě. Takzvaná Suezská krize v roce 1956, kdy Britové a Francouzi museli na americký nátlak ustoupit od vojenské intervence v Egyptě, byla přelomovým bodem v historii vztahů mezi Amerikou a Evropou.
Trump dělá jen to, co slíbil, shodli se experti. Rusko je pouze jeden dílek v jeho hře proti jinému nepříteli |
„Zatímco Francouzi se potom o to více postavili do role troublemakerů, Britové si uvědomili, že pokud na mezinárodní scéně chtějí něčeho dosáhnout, tak jedině bok po boku Spojených států,“ uvádí Kovář.
Tato základní dynamika transatlantických vztahů v zásadě platí dodnes. Zatímco Britové jsou ve Washingtonu považováni za obzvlášť cenné spojence, k Francouzům se Američané staví o poznání rezervovaněji – v neposlední řadě kvůli jejich dlouhodobým federalizačním snahám uvnitř Evropské unie.
Tento „special relationship“ mezi Brity a Američany má ale i pozitivní přínos pro Evropu, protože Londýn staví do role ideálního prostředníka mezi starým kontinentem a Washingtonem – zejména pokud v Bílém domě sedí prezident Donald Trump, který se svou záští vůči Evropě nijak netají. Byli to právě Britové, kdo úspěšně zprostředkoval částečné udobření mezi ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a Trumpem po katastrofální schůzce v Bílém domě před třemi týdny.
Svůj vliv v neposlední řadě prosazují skrze přežívající kulturní soft power, zejména pak oblíbenou královskou rodinu – nikdy jindy to nebylo tak nápadné, jako když současný britský premiér Keir Starmer nedávno přijel do Washingtonu s již druhou pozvánkou pro Donalda Trumpa do Buckinghamského paláce v kapse. „Britové s tímhletím stále ještě umějí pracovat a umí uspokojit Trumpovu touhu po pompě a zlatě. V tomhle jsou dobří taktici,“ soudí Smetana.
