Zatčení Nicoláse Madura a jeho ženy jsou momentem, který se ve Venezuele dlouho zdál nepředstavitelným. Spojené státy dnes v zemi uplatňují svůj vliv způsobem, který už není jen diplomatickou poznámkou na okraj, ale přímým zásahem do toho, co Caracas léta vydával za „suverenitu“.
Pád Madura měl přijít dříve aneb Jak se z bohaté Venezuely stala země strachu |
Doufám, že tentokrát to nebude pouze symbolický konec jedné politické rodiny. Smysl celé operace se totiž ukáže teprve tehdy, pokud po pádu režimu začne skutečný úklid: rozbití korupčních a kriminálních mechanismů, které udělaly z Venezuely bezpečné zázemí pro Hizballáh, ale také praktickou základnu pro íránské operace v západní hemisféře.
Írán jako strategický patron
Vztah Venezuely s Íránem není okrajová epizoda, ale dlouhodobý projekt, který v sobě nesl kombinaci antiamerické politiky, sankčního obcházení a bezpečnostní spolupráce. Právě díky této vazbě se z Venezuely nestal pouze tranzitní uzel pro kokain, ale i prostor, kde se mohly potkávat státní instituce s aktéry, kteří v jiných podmínkách operují v úplně jiných regionech – včetně struktur typu IRGC (Islámské revoluční gardy), Hamás či Hizballáh.
Jedním z nejvýmluvnějších znaků íránsko-venezuelské bezpečnostní spolupráce byla existence speciální letecké linky mezi Caracasem a Teheránem s mezipřistáním v Damašku. Tento spoj nebyl klasickou civilní trasou. V praxi šlo o kanál, jenž měl fungovat mimo standardní režim kontroly a mimo běžný systém prodeje letenek.
Machadová věří, že Venezuela skutečně přechází díky Trumpovi k demokracii |
Zásadní je, co se o této trase později objevilo. Také se zjistilo, že častými cestujícími letu nebyli pouze íránští a venezuelští diplomaté, ale také vojenští specialisté obou zemí, důstojníci IRGC a funkcionáři Hamásu a Hizballáhu. V takové kombinaci už nejde o diplomacii, ale o jasný indikátor bezpečnostní a operační dimenze celé spolupráce.
Ještě závažnější je druhá část tohoto obrazu. Pracovníci letecké společnosti následně zveřejnili informace, že na těchto letech byly přepravovány komponenty raket a dalších typů zbraní, a dokonce i radioaktivní materiály. Pokud se takový model přeprav skutečně odehrával, pak Venezuela neplnila jen roli politického spojence Íránu, ale roli logistické platformy pro přesun citlivého materiálu mimo běžnou kontrolu a dohled.
Venezuela jako krytí, ne pouze tranzit
Venezuela se do tohoto programu nezapojila pouze jako tranzitní země, přes kterou se kokain posouval dál do Evropy, Afriky a na Blízký východ. Stala se i státem, který poskytoval krytí mnoha účastníkům obchodování s drogami a vytvářel prostředí, v němž se kriminální infrastruktura nemusela skrývat před úřady, ale mohla se o ně opírat.
Tajná zbraň srazila ochranku na kolena. Svědek popisuje, jak došlo k zajetí Madura |
Právě to je podstatný rozdíl oproti klasickému modelu drogových států. Nešlo jen o „selhání“ institucí. Často to působilo jako jejich aktivní zapojení – nejen formou korupce, ale i formou organizované ochrany, která dávala nelegálním tokům stabilitu a kontinuitu.
Kokain jako rozpočet Hizballáhu
Jedním z nejvýraznějších znaků tohoto systému je způsob, jakým si Hizballáh v Latinské Americe dokázal vytvořit stabilní finanční přísun. Nešlo jen o jednorázové zisky, ale o model, který připomíná kartelovou „ochrannou daň“. V některých případech si Hizballáh z drogových transakcí bral přibližně 12 až 14 procent z příjmů.
Takový podíl znamená dvě věci. Zaprvé, Hizballáh nemusel být hlavním producentem ani vlastníkem drog, aby vydělával obrovské peníze. Zadruhé, organizace si tím vybudovala systémový příjem, který je mnohem odolnější než přímé dotace, protože stojí na řetězci, jenž běží stále – a v oblasti kokainu často ve velkých objemech.
Maduro přes právníky vzkázal, že jsou s manželkou v pořádku. Jsme bojovníci, sdělil |
Právě proto je tak důležité, aby zásah USA nešel jen po politické špičce, ale šel po financování. Dokud budou fungovat trasy a procenta, bude fungovat i Hizballáh.
Pasy jako nástroj moci a legalizace
Drogové peníze ale nejsou jediný problém. Druhou klíčovou složkou byla mobilita – schopnost pohybovat lidmi, zakládat firmy, cestovat, legalizovat a mizet v davu. V tom venezuelský stát poskytl Hizballáhu a dalším strukturám nástroj, který je pro bezpečnostní prostředí ještě nebezpečnější než samotné pašování: masové pasové schéma.
Chávezův chráněnec, politik libanonsko-syrského původu Tarek El-Aissami, který v letech 2008 až 2012 působil jako ministr vnitra a spravedlnosti Venezuely, vydával pasy venezuelského státu ve velkém občanům blízkovýchodních zemí. Tím se Venezuela nestala jen tranzitní zemí pro zboží, ale také „výrobcem“ nových identit, které umožňovaly cestovat napříč regionem a zároveň vytvářely krytí pro osoby napojené na nelegální sítě.
Další krok k „darebácké supervelmoci“? Trump zadržením Madura ukázal, že Amerika hodlá střílet ostrými |
Odhady hovoří o tom, že pasy mohlo získat více než deset tisíc lidí. Tohle číslo samo o sobě napovídá, že se nejednalo o úzký okruh „pár vyvolených“, ale o širokou infrastrukturu podpůrných osob, prostředníků a kontaktů, která mohla sloužit k praní peněz, logistice i dlouhodobé infiltraci.
Margarita – turistický ráj a šedá zóna vlivu
V rámci této širší sítě se opakovaně objevuje ostrov Margarita. Na povrchu jde o venezuelský turistický symbol, místo hotelů, pláží a dovolených. V realitě je ale Margarita dlouhodobě zmiňována jako prostor, kde se potkává legální ekonomika s kriminální logistikou a kde může pod ochranou místních vazeb fungovat šedá zóna, která je ideální pro praní peněz a obchodní krytí.
Margaritu ovládá šíitská rodina Nasreddinů, Venezuelanů libanonského původu. Několik členů této rodiny zastávalo relativně vysoké pozice ve vládách Huga Cháveze i Nicoláse Madura. Současně ale platí důležitá věc: neexistují přímé důkazy, že by tento klan pomáhal Hizballáhu nebo mu dokonce umožnil otevírat bojové výcvikové tábory na území, které kontroluje.
To však neznamená, že jde o nevinný detail. U podobných sítí bývá často zásadní právě to, že přímé důkazy chybí, zatímco nepřímé vazby, personální propojení a dlouhodobé krytí vytvářejí prostředí, které extremistickým strukturám stačí.
CIA měla svého špeha ve venezuelské vládě. Madura nonstop sledovaly drony |
Jedním z členů rodiny Nasreddinů je Gazi, který je uveden v databázi FBI hledaných osob pro podezření z účasti na aktivitách Hizballáhu. Za Cháveze působil jako venezuelský velvyslanec v Damašku, tedy ve městě a době, kdy Sýrie byla jedním z klíčových uzlů pro blízkovýchodní militantní struktury.
Jeho působení se neomezovalo jen na diplomacii. Zůstal aktivní i později, kdy figuroval ve veřejném životě, působil jako jeden z vůdců šíitského náboženského centra v Caracasu a vedl státem financovaný think tank, který prosazoval Madurovy politiky. Pokud se člověk podívá na tento profil jako celek, vidí typickou kombinaci, která je pro podobné sítě nejvýhodnější: formální státní funkce, komunitní vliv a ideologické zázemí, vše překryté politickým krytím.
Jen špička ledovce
Tarek El-Aissami a Ghazi Nasreddin jsou jen špičkou ledovce „Hizballáh–Írán“ ve Venezuele. Nejde o izolované příběhy dvou jmen, která se objevují v bezpečnostních databázích nebo v politických souvislostech. Jde o náznak toho, že ve Venezuele vznikl systém, kde se prolíná státní aparát, diaspora, kriminální ekonomika a zahraniční geopolitické zájmy.
A přesně tady leží největší šance i největší riziko současného vývoje. USA dnes mají ve Venezuele reálný vliv. Pokud ale tento vliv zůstane jen na úrovni zatčení, hrozí, že se struktury přeskupí, změní názvy a přežijí dál. Pokud však zásah zasáhne i financování z drog, pasovou infrastrukturu a krycí ekonomiku, může Venezuela po letech přestat být místem, kde Hizballáh vydělává, skrývá se a buduje kapacity přímo v sousedství Spojených států.
