Nejsem právník ani nemám vhled do soukolí státní správy, jde mi jen o představení toho, jak se věci jeví z mého úhlu pohledu.
Jediné měřítko – cena za projekt
Začněme u zadávání veřejné zakázky na projekt. Státní úředníci sice mohou tvrdit, že jsou nástroje, jak do soutěže o veřejnou zakázku zadat další parametry, které zajistí kvalitu projektu. V realitě je však většinou jediným měřítkem při výběru projektanta cena za projekt. Moje zkušenost je jistě omezená a týká se zakázek menšího rozsahu, ale je jednoznačná. A teď budu „kopat“ za svoji profesi.
Podle mě projekt není jen množství papíru, které je potřeba, aby úřady schválily stavbu. Projekt je autorské dílo, které má ohromný vliv na kvalitu života a prostředí na několik desetiletí fungování stavby a v neposlední řadě také na její ekonomii. A tento vliv může být řádově větší, než je samotná cena projektu a netýká se jen výstavby, ale i následného provozu.
Pokud se bude projektant chovat jako běžný ekonomický subjekt, jehož cílem je maximalizace zisku, tak zvolí pro soutěž o zakázku nízkou cenu, aby zvítězil v konkurenci, a po té musí minimalizovat vynaložené úsilí. To znamená odevzdat požadované a přitom maximálně zkrátit fázi analýz, variant, jednání s klientem, prostě samotného vymýšlení stavby, bez kterého ale dobrý projekt vzniknout nemůže.
Česko dohání zpoždění za světem, přichází doba dřevěná. Vznikne největší bytový dům |
Kdysi jsem stavěl svépomocí vlastní dům. Při oslovování řemeslníků jsem se většinou řídil doporučeními známých a ti lidé pak byli spolehliví a pracovali dobře. Dvakrát jsem zkusil poptat více firem, o kterých jsem nic nevěděl, a pak vybral nejlevnější nabídku. V obou případech to byl problém.
Dobrá zkušenost, případně „dobré jméno“ je při výběru zásadní. Ve veřejné sféře pro dobré zkušenosti není místo, protože je dávána priorita omezení diskriminace. Zde jsou možná výsledky dobré, ale trpí tím smysl celého snažení – kvalitní dílo. Nízká kvalita staveb ve veřejném sektoru je pak přímým a logickým důsledkem současného nastavení výběru projektantů pro veřejné zakázky.
Žádoucí změny projektu
Vynechám peripetie schvalovacího procesu s tím, že byly mediálně více probírány v souvislosti s (ne)fungováním nového stavebního zákona, a přejdu rovnou do fáze samotné realizace stavby. V předchozí fázi stát zajistil, aby projekt byl co nejlevnější, aniž by jakkoliv hlídal kvalitu díla. Ve fázi výstavby, světe div se, má za to, že projekt je dokonalý. A nejen projekt, ale hlavně rozpočet, podle kterého byl soutěžen zhotovitel stavby. Nejen že nemají nastat vícepráce, ale dokonce ani změny projektu, a to ani když jde o zlevnění stavby.
Projekt stavby je záležitost velice komplexní a prakticky vždy se nějaké chyby objeví. Pokud se jedná třeba o rekonstrukci historického objektu, pak je nutné se změnami počítat, protože se reálný stav konstrukcí často vyjeví až během stavby. Navíc projektant je „člověk od počítače“ a praktik na stavbě často přijde s řešením, které je jednodušší nebo levnější než to navržené. Proto jsou změny projektu během stavby naprosto žádoucí pro dosažení dobrého výsledku.
Praha kývla na stavbu nejvyššího českého mrakodrapu, podobného vraku obří lodi |
A ke změnám během stavby prostě dochází a tak přece jen existuje mechanismus, jak je zlegalizovat, byť je podle stavebníka náročný a zdlouhavý. V realitě se potom na stavbě řešilo, aby změny vůči projektu byly do 10 procent. To je zdánlivě slušná rezerva, ale státní úředníci přitom používají nástroj tzv. „absolutní změny“, při kterém sčítají položky odebrané a přidané. Takže problematické je zlevnění stavby a především náhrada jednoho výrobku nebo stavebního postupu jiným, protože zde se číslo změny násobí dvěma, i když se výsledná cena díla prakticky nemění. Je to neuvěřitelné. Na staveništi se tak scházejí specialisté mnoha oborů a svoji energii nevykládají na to, jak udělat co nejlepší stavbu z hlediska funkčního, ekonomického i estetického, ale jak práci relativně slušně dokončit a přitom neriskovat vracení dotace, nebo kriminalizaci.
Samostatnou kapitolou jsou termíny, které jsou u dotačních titulů naprosto striktní bez ohledu na konkrétní potřeby. Například v postcovidové době se výrazně zvýšily dodací lhůty na většinu výrobků a splnění termínu bylo prostě nereálné. Stavba však musela být na papíře v požadovaném termínu hotová. Díky součinnosti stavebního úřadu se to podařilo, nicméně za cenu mnoha problémů a právně napadnutelného postupu ze strany všech aktérů. Až úsměvné je to ve srovnání s tím, jak se k zákonným lhůtám staví státní instituce při stavebním řízení.
Klacky pod nohama
Mám za to, že možnosti korupčního jednání se v současnosti u veřejných zakázek ve stavebnictví reálně snížily. Cena za to je ale vysoká, protože snaha o splnění cíle přivádí aktéry často na hranici legality. Iracionalitou systému jsou mrhány peníze i lidský potenciál. Do očí bijící je pak odtrženost těch, co nastavují pravidla, od reality na stavbě a neexistence zpětné vazby. Příklad ze stavebnictví ilustruje obecný problém byrokratičnosti a přeregulovanosti, který současné elity nejsou schopny nebo ochotny řešit.
Při návštěvě českých měst a vesnic se často setkáme s prostorově dominujícími veřejnými stavbami, které jsou nezřídka pro sídlo charakteristické. Určitě si vybavíte výstavné radnice, školy, soudy nebo úřady. Stavby reprezentovaly sebevědomí obce nebo státu a důležitost věcí veřejných. Zároveň byly příkladem a inspirací pro soukromé stavebníky a nositeli nových idejí a technických vymožeností v architektuře. Jednoznačně to platí pro 19. století a první republiku, ale do značné míry i pro období socialismu. I dnes vznikají v Česku kvalitní a inspirativní veřejné stavby, ale jsou spíše výjimkami protlačenými úsilím aktivních jednotlivců nebo obcí. Současný systém veřejných zakázek tomuto úsilí, bohužel, pouze hází klacky pod nohy.
Autor je architekt
