Kdo jen trochu cestuje jinak než autem (ano, čerpací stanice bývají taková „kápézetka“, nejen když máte večer návštěvu a uprostřed rozjeté zábavy vám náhle dojde pití, ale právě i v této souvislosti), důvěrně zná tu věčně opakovanou sinusoidu naléhavé potřeby, naděje na úlevu a rozmanitých způsobů jejího zklamávání.
Stačí přijet do městečka pět minut po dvanácté. Nebo do města po dvanácté večer, kdy už je toaleta zavřená v nedobytně uzamčené čekárně. Někdy zase stačí u sebe nemít pětikorunu, kterou byste vhodili do příslušného otvoru nad otočnou klikou, a na trafice naproti křičí nápis: „Nerozměňujeme!!!“ Pak je tu třeba pražský „Hlavák“, s jedinými toaletami na celé nádraží o devíti nástupištích; nelze se divit, konávají-li pak někteří potřebu přímo na peróně.
Jen pro vyvolené
O něco lépe jsou na tom kostely. Se sociálním zařízením jako součástí sakrální architektury jsem se poprvé setkala u protestantů, postupem času se praxe pamatovat nejen na duchovní, ale i na tělesné potřeby věřících stala ekumenickou a při projektování rekonstrukcí a novostaveb na ni začali pamatovat už i katolíci.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás |
Na onu místnost dnes bývá dokonce přes reproduktor vyveden zvuk z hlavní lodi, aby náhlá tělesná indispozice nepřipravila člověka o účast na tom, co se děje ve společenství. To celé ovšem zpravidla neplatí pro starobylé kostely na venkově, kde není v tomto ohledu kde, jak a za co, a proto v těžké chvíli nezbývá než to vydržet.
I tam, kde WC v zásadě k dispozici jsou, je s nimi co chvíli nějaký malér. Místnost, kam byste se uprostřed města tak nutně potřebovali uchýlit, je v každé hospodě. Jenomže je to s ní jako ve starých mýtech: tak blízká, a přece tak nedosažitelná, dostupná jen vyvoleným (rozuměj platícím hostům). V lepším případě je na jejích dveřích nápis ve smyslu „Klíč u obsluhy, WC zdarma pouze pro hosty, ostatní XY² Kč“. V horším si vás barman přeměří takovým pohledem, že se do lokálu ani neodvážíte vstoupit.
Specializovaným odvětvím dnešní problematiky jsou pak toalety v divadlech a obecně v prostorách vyhrazených umění, kde ani vyvolení (rozuměj platící návštěvníci) nemají do komnaty nejvyšší potřeby přístup v nutný čas zaručen, zejména jsou-li to ženy.
Dřív býval pohřeb záležitostí celé komunity, dnes se na velkolepý průvod díváme jako na exotiku |
Patrně v rámci prvoplánových představ o rovnosti pohlaví jsou zde totiž záchodky distribuovány jedna ku jedné, bez ohledu na to, zda se pánů podobných akcí účastní v principu stejně jako dam, a především beze stopy zohlednění, že dámám vyřídit danou záležitost z fyziologických příčin trvá déle. Výsledkem jsou ony fronty žen a dívek vinoucí se po kuloárech, které délkou předčí i fronty na chlebíčky, které se v tomtéž kuloáru vinou souběžně.
Dodnes jsem vděčná nejmenovanému českému básníku, který mě při jednom ročníku udílení výsostně kulturních cen Magnesia Litera zaštítil vlastním tělem a protáhl mě mezi pisoáry „na pány“, jinak bych tehdy nestihla zatleskat vítězi a natočit s ním požadovaný rozhovor. A konečně, nevzít si i na vrcholnou společenskou akci vlastní papírový kapesníček je naprosto začátečnická chyba.
Když jde do tuhého
Podobné myšlenky mi vytanou v hlavě, kdykoli se nachomýtnu k diskusím, kterak do naší kotliny podloudně proniká zlo v podobě unisex záchodů, jež setřou pohlavní rozdíly, rozvrátí společenský řád a vůbec nás strhnou do hlubin nejtemnějších. Je teď ten unisex záchodek s námi v místnosti? – chce se mi pokaždé parafrázovat známý vtip – a mohla bych ho vidět? A prosím rychle, já už totiž opravdu nutně potřebuju! Unisex, dámský, pánský, uklizený nebo klidně i počůraný: když jde do tuhého, tohle všechno jde doopravdy stranou.
National Geografic věnoval před několika roky celou sérii článků problému miliardy lidí, kteří na světě nemají k dispozici toalety a potřebu vykonávají, kdekoli musí. Týkalo se to primárně obyvatel málo rozvinutých zemí, jako třeba Nepálu. Dennodenně však čelíme svým malým Nepálům uprostřed našich vlastních měst. Vynalezli jsme semtex, ruchadlo, obloukovou lampu. Je pro Čechy tak těžké vymyslet systém, který by na základní lidskou potřebu odpovídal důstojně a dostatečně, podle standardů 21. století?
