Klempíř se dostal do nezáviděníhodné situace. Vystoupí – špatně, nevystoupí – ještě hůře. Navíc opoziční politici dělostřelbu na tohoto i další ministry masivně podporují. Nový lidovecký předseda dokonce děkoval strážnickému publiku, že na Otu křičeli „Vypadni, vypadni…“, prý si za to může sám, jelikož chce zlikvidovat veřejnoprávní média.
Zamysleme se nad zmíněnou věcí hlouběji.
Vše je schováno v jazyce
Z dětství si mnozí pamatujeme prostý vtip: Babička se ptá Pepíčka, jak dopadl v závodě s kamarádem. „Babi, skvěle! Byl jsem druhý a Jindra až předposlední.“ Pointa spočívá v tom, že jde o stejný výsledek, jen podaný jiným (mazaným) jazykem. Jak trefně říkal už Ludwig Wittgenstein: Vše je ukryto v jazyce.
A právě jazyk je v současné debatě o financování veřejnoprávních médií často důležitější než samotná podstata věci.
Klempíře na festivalu ve Strážnici vypískali. Buranství a sprostota, reagoval |
Jak ví i méně orientovaní čtenáři, dnešní Babišova vláda zvažuje změnu systému financování České televize a Českého rozhlasu. Má to připravit a odmakat výše citovaný ministr kultury. Namísto dnešního archaického modelu založeného na koncesionářských poplatcích se navrhuje možnost financování přímo ze státního rozpočtu, což není v evropském prostoru nijak výjimečné. Různé formy rozpočtového financování veřejnoprávních médií fungují v řadě členských států Evropské unie. Konkrétně v sedmnácti.
Avšak v české veřejné debatě se tento návrh často nepopisuje jako „změna modelu financování“, nýbrž jako „vražda či poprava veřejnoprávních médií“. A kdo nestraší popravou, mumlá aspoň něco o „svěrací kazajce“. Taková označení jsou samozřejmě rétoricky a mediálně účinná. Kdo by chtěl vystupovat proti záchraně něčeho, co je spojováno se svobodou médií a demokratickou kontrolou moci? Problém však nastává ve chvíli, kdy se z odborné otázky stává morální soud nad těmi, kdo navrhují jenom jiný způsob financování. Paradoxně takový, jenž v roce 2009 navrhovala tehdejší ODS, která je dnes na čele pelotonu „ochránců svobodných medií“.
Z právního hlediska je třeba rozlišovat dvě roviny. První je otázka financování. Druhou je otázka institucionálních záruk nezávislosti. Tyto roviny spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Financování ze státního rozpočtu samo o sobě neznamená a ani znamenat nemůže ztrátu nezávislosti. Stejně tak koncesionářský poplatek sám o sobě nezaručuje svobodu a pluralitu médií. Historická zkušenost to potvrzuje.
Byla snad před revolucí nezávislá média?
Před rokem 1989 byla veřejná média financována z povinných poplatků, přesto o jejich nezávislosti nelze hovořit. Rozhodující nebyl způsob výběru peněz, ale politická kontrola obsahu, personální obsazení vedení tehdejší ČST a Čs. rozhlasu a absence skutečné veřejné kontroly. Jinými slovy: forma financování byla jen technickým nástrojem, nikoli jakoukoliv zárukou svobody.
Kdo narazil ve folklorní Strážnici? Ministři Klempíř a Macinka, Motoristé i Babišova koalice |
Zastánci zachování koncesionářských poplatků často argumentují tím, že tento model vytváří větší odstup od státní moci. Zmíněný argument má svou logiku. Pokud jsou média financována přímo z rozpočtu, může vznikat obava, že vláda nebo parlament budou mít větší možnost ovlivňovat výši financování a tím nepřímo i činnost médií. Taková obava není bezdůvodná a je třeba ji brát vážně. Vážně, ale ne hystericky, a vykazovat někoho z folklorního festivalu, nota bene pořádaného příspěvkovou organizací ministerstva kultury.
Na druhou stranu však platí, že i systém poplatků je výsledkem zákonné úpravy. Výši poplatků stanoví stát, podmínky výběru stanoví stát a právní rámec fungování veřejnoprávních médií vytváří stát. Nezávislost proto není dána samotným zdrojem příjmů, ale kvalitou právních pojistek: transparentním jmenováním orgánů médií, jasně vymezenými pravomocemi, stabilním víceletým financováním a efektivní veřejnou kontrolou.
Debatu veďme věcněji a méně sloganovitě
Není přesné tvrdit, že financování ze státního rozpočtu automaticky znamená „krádež médií“ nebo ohrožení svobody. Stejně nepřesné je tvrdit, že současný model koncesionářských poplatků je jedinou možnou zárukou nezávislosti. Evropská praxe ukazuje, že demokratické státy mohou používat různé modely financování, pokud jsou doprovázeny dostatečnými institucionálními zárukami.
Jako právník a vysokoškolský pedagog považuji za důležité, aby se veřejná debata neopírala pouze o emotivní zkratky. Jazyk má moc vytvářet dojem, že jedna varianta je morálně správná a druhá nebezpečná.
Klempíř si opět rozbije nos o koncesionářské poplatky. Bude s ním Babiš spokojen? |
Ve skutečnosti však jde o legitimní politické rozhodnutí o tom, jak nejlépe zajistit financování veřejné služby v médiích. A takové rozhodnutí by mělo být posuzováno podle právních záruk, ekonomické udržitelnosti a schopnosti chránit nezávislost médií, nikoli podle toho, kdo dokáže svůj návrh označit za „záchranu“ a kdo „za krádež medií za bílého dne“ či „popravu“. A ještě k tomu kolotočářsky afektovaně křičet „média nedáme“ nebo dokonce „vypadni, vypadni…“.
Kdo chtěl, pochopil. A nebojte, o x-tou reprízu Chalupářů nebo Malého pitavala z velkého města nepřijdeme. Vláda, která zařízne Chalupáře, ta padne, to říkal už pan Josef Švejk, pardon Evžen Huml.
