Je to příběh obyčejného venkovského chlapce z Moravy, který se díky osudu ocitl v zajímavou dobu na zajímavém místě. Narodil se v Lipově na Hodonínsku a kvůli hospodářské krizi se rodina rozhodla odejít do Ameriky. Usadili se v české komunitě v Chicagu, která dbala na udržování tradic a měla i oddíl Sokola, kam mladý Antonín chodil pilně cvičit a účastnil se spolkového života.
Zásadní událost jeho života přišla po japonském útoku na americkou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech v prosinci 1941, kdy americká armáda začala ve velkém nabírat dobrovolníky a Antonína s jeho bratrem Miroslavem zlákal náborový plakát. Oba chtěli k letectvu.
„Měli jsme sice dobrou fyzičku z cvičení v Sokole, ale bratrovi našli lékaři bílkovinu v moči a to znamenalo odmítnutí,“ řekl historiku Jiřímu Klůcovi, který ho mezi krajany objevil, jinak by zřejmě zůstal jeho příběh zapomenut. Klůc pak mimo jiné otiskl zpověď Antonína Fajkuse v časopise Reportér a česká média o něj jinak příliš zájmu nejevila. Možná proto, že Fajkus bojoval v Pacifiku a ne bezprostředně v Evropě, ačkoli tam chtěl.
Ve věku 101 let zemřel poslední žijící československý stíhací pilot Antonín Fajkus. Sloužil ve 40. stíhací peruti „Rudých ďáblů“ amerického letectva. K posledním narozeninám dostal knihu o svém životě s názvem Čech od Rudých ďáblů.
„Byl českým vlastencem a doufal, že se dostane na evropské bojiště, chtěl osvobozovat Československo,“ říká Klůc. Osud si to ale přál jinak a po ročním výcviku se Antonín Fajkus dostal k legendární 40. stíhací peruti do Pacifiku. Přezdívalo se jí The Red Devils – Rudí ďáblové, a patřila mezi nejúspěšnější stíhací perutě druhé světové války.
Nejmladší jsou nejstaršími
S Rudými ďábly strávil Antonín Fajkus dva roky války v Pacifiku. Měl na kontě 190 bojových misí a kolem 500 operačních hodin strávených ve vzduchu. Zpočátku působil nad územím Nové Guineje, později se dostal na Filipíny, létal také nad Tchaj-wanem. Nebyl v pravém smyslu esem v počtu sestřelů, už jen proto, že peruť plnila i jiné úkoly, jako je třeba střemhlavé bombardování, považované za ještě nebezpečnější než vzdušné souboje. Měl jeden potvrzený sestřel a jeden pravděpodobný, válku končil vyznamenaný několika medailemi a v hodnosti kapitána.
Začínal na stíhačce Curtiss P-40 Warhawk, létal i na Airacobře a P-47 Thunderbolt. Právě na tomto typu byl jeho letoun poškozen protiletadlovou obranou, což by zřejmě nepřežil, nebýt masivního čelního skla. Tropické podmínky, kdy dokonce i naváděl letadla na frontové linii, ho vyčerpaly natolik, že po válce se musel dávat půl roku dohromady v nemocnici. „Po válce se nikdy nepodíval do Československa, ač už byl americkým občanem. Jako stíhací pilot se bál létat dopravními stroji,“ říká Klůc.
Pokud se ještě někde nenajde žádný jiný veteránský pilot, byl Antonín Fajkus zřejmě posledním československým veteránem – stíhačem z druhé světové války. Poslední z legend někdejších pilotů britského královského letectva (RAF) Emil Boček zemřel 25. března 2023 krátce po svých stých narozeninách. Antonínu Fajkusovi bylo 101 let. Definitivně tak odchází nejmladší generace veteránů druhé světové války, kteří do ní stačili zasáhnout jako nejmladší a narukovali v jejím průběhu, když dosáhli 18 let.
Zemřel poslední československý stíhací pilot Fajkus. Bylo mu 101 |
Ve světě by z někdejších stíhacích pilotů měli podle dostupných zdrojů být naživu dva lidé. Němec Hugo Broch (103 let), který byl i leteckým esem s 81 vzdušnými vítězstvími, a John Allman Hemingway (105), který sloužil v britském královském letectvu, účastnil se Bitvy o Británii na počátku války a byl v průběhu šesti let konfliktu čtyřikrát sestřelen.
Ztracené příběhy
Naživu jsou pak i další pamětníci událostí, jako je třeba osvobození koncentračního tábora v Osvětimi Ivan Martyňjuškin (101), poslední svědek německé kapitulace Louis Graziano z americké armády (101), veterán od mongolského Chalkin Golu Tserengiin Čimedtseren (100) nebo nositel Viktoriina kříže, pilot hydroplánu Catalina, který potopil německou ponorku John Cruickshank (104). Zmínit je třeba i pilotku Nancy Stratfordovou (105), která přelétávala letouny k bojovým perutím, či Arona Bělského (97), nejmladšího ze čtyř bratrů, kteří se postavili na odpor nacistům v dnešním Bělorusku, založili židovský oddíl odporu a zachránili tak před popravou stovky svých soukmenovců.
Bohužel nelze stoprocentně ověřit, že všichni ze jmenovaných skutečně žijí, protože ve svém věku odcházejí doslova každým dnem. Pro nás jsou legendami a symboly toho, že odpor vůči zlu má svou cenu, je třeba na něj myslet a chystat se, protože v dnešní době není svět růžový.
V Česku za uplynulých dvacet let zemřela prakticky celá generace válečných veteránů. V závěru jejich života jsme je snad dokázali adekvátně docenit. Jen dokumentaristé se probrali doslova za pět minut dvanáct a díky projektům, jako je třeba Paměť národa, začali jejich výpovědi ve větším rozsahu systematicky zaznamenávat v minulé dekádě, možná ale už tehdy bylo pozdě a velká část příběhů je nenávratně ztracena.
Hodně práce pak odvedli lidé, jako je historik Klůc, který se na vyhledávání zapomenutých veteránů specializuje a už jich několik našel jak v USA, tak v Izraeli či na území bývalého Sovětského svazu. Tito lidé podnikají své výzkumy často na vlastní náklady a ne vždy jsou výsledky jejich práce adekvátně doceněny.
Vzpomínám si, že v devadesátých letech a ještě pár let po konci tisíciletí jsme tu měli doslova poklady v podobě rozmanitých příběhů. Natáčeli jsme je ale útržkovitě a nesystematicky, a to v lepším případě. Ano, orální historie má své vady, ale na rozdíl od bádání v archivech je dobré se o ni alespoň pokusit, protože na dokumenty je potom času dost.
Válečných veteránů z druhé světové války je v Česku už jen několik málo, mezi nimi i Jiří Pavel Kafka (100), někdejší palubní střelec a radista 311. perutě RAF. A po nich na zaznamenání vzpomínek čekají další z československé protichemické jednotky v Iráku, z Balkánu, Afghánistánu a teď nejnovější generace z Ukrajiny. Je už jen třeba tu příležitost nepromeškat.
