I ti, kteří s poplatky u lékaře nesouhlasí, musejí připustit, že pan Cikrt svou práci vykonává profesionálně, nebojácně, možná někdy i drze. Ale vždy natolik šikovně, že z toho má prospěch především jeho nadřízený, který sám nepatří k těm formulačně nejobratnějším. Proto je Cikrt mluvčím nejlepším, nikoli nejoblíbenějším.
Existence takového mluvčího staví do velmi špatného světla zástupy více či méně zaměnitelných blondýn, které si masově vybírají politici i velké podniky, aby za ně vystupovaly. Nelze přitom tvrdit, že šikovné tiskové mluvčí neexistovaly. Minimálně Michaela Maláčová, bývalá mluvčí ODS, či Anna Stárková později Veverková pracující pro Vladimíra Špidlu byly skvělými profesionálkami, jimž mezi současnými mluvčími konkuruje pouze Cikrt.
Muži, pokud se stávají tiskovými mluvčími, jsou vybíráni často mezi televizními či rozhlasovými hlasy a tvářemi, což vede k rychlé selekci. Ti, kteří se ukáží být pouze mluvícími hlavami, záhy ve funkci končí. Proto musíme politicky nekorektně konstatovat, že mezi muži bývají neschopní tiskoví mluvčí rozpoznáni a záhy eliminováni. Bohužel to neplatí pro obligátní „blondýny“, mezi které můžeme počítat i „mediálního experta“ Petra Dimuna (momentálně ČSSD).
Kouzlo dobrého mluvčího
Stálo by určitě za nějakou studii zjistit, co vede povětšinou muže ve vedení firem a úřadů k tomu, že si vyberou mladou ženu, zpravidla těsně po skončení studia, bez větších zkušeností, začasté i nezatíženou základními vědomostmi o problematice, o níž má informovat.
Odpověď, která se nabízí, je příliš zlá a iracionální, než aby mohla být brána vážně. Proč by si někdo schválně vybíral mentálně slabou a nezkušenou bytost, od níž nelze očekávat nejen solidní argumentaci, ale ani účinný odpor vůči hloupým nápadům nadřízeného? Proč by kdokoli dobrovolně poškozoval svůj „byznys“, případně ohrožoval svou budoucnost skvělého politika? Nevíme, ale děje se to.
Kouzlo dobrého mluvčího je ve znalosti věci, a ta je nepřenosná. Těžko si představit, že by třeba zmiňovaný Tomáš Cikrt byl stejně kompetentním mluvčím ministra průmyslu. Mluvčím politiků se to ale stává často. že cestují se svými chlebodárci od resortu k resortu. Nutně se v tom plácají a je samozřejmé, že většinou nedokážou první půl až jeden rok (ti lepší) obhajovat něco, čemu nerozumějí. Jako by tak rozkošatělé úřady jako ministerstva neskrývaly jedinou osobu, která je schopna zformulovat na kameru věcnou odpověď na otázku. Patrně ano, ale není o ně zájem.
Za co si je k čertu platí?
Zejména mezi politiky vládne pochybná představa, že mluvčí je někdo jako herec a zbytek je otázka „píár“. Není to pravda. Buďme konkrétnější. Například tisková mluvčí jedné nejmenované velké strany (momentálně opoziční) vypouští do světa denně několik tiskových prohlášení, někdy podepsaných předsedou strany, jindy členy vedení, ale některá podepisuje i ona.
Podepíše-li se pod hloupý text politik, řeknete si, je přepracovaný, rozčílený, opilý nebo je o něm obecně známo, že není z nejbystřejších. Podepíše-li se však tisková mluvčí, tedy osoba, která má v náplni práce politiku nikoli provozovat, ale zprostředkovávat nějaké informace, je to přece něco jiného. Očekáváme profesionální výkon.
K čemu je mluvčí rozesílající do světa prohlášení, které „popírá“ nějaké tvrzení a přitom za mnoha silnými slovy nelze vyčíst nic víc než uražený hlas straníků: „nám se to nelíbí – nesouhlasíme“. Celému textu pak chybějí nejen argumenty, ale i elementární stylistická úroveň. Co takové prohlášení sděluje? Jen to, že politici se zlobí a nevědí si rady. Opravdu to chtějí vytrubovat do světa?
Hlouposti v textu nemusí každý prokouknout a nějakou informaci takto člověk přeci jen dostane. Bohužel je to pořád lepší než se před novináři schovávat, jako to dělá současná mluvčí vlády. Ta si vypne telefon a někdy posílá SMS. Takové chování vládní mluvčí nepamatují ani reportéři veteráni.
Popisovaná profesionální selhání zjevně nikomu moc nevadí. Média tyhle hlouposti odfiltrují a veřejnost se to vlastně nedoví.
Možná všem blonďatým mluvčím křivdím a spolu s funkcí fasují i solidní příděl kysličníku a pouze muži-mluvčí nevědí, jak s ním naložit. Neochotné a ignorantské chování slouží pak jako nejmazanější mimikry, aby novináři „neotravovali“ přímo mluvčí a obrátili se rovnou na šéfa. Asi proto se na leckterého tiskového mluvčího novináři raději neobracejí a volají přímo ministrům či poslancům. Budu asi vypadat jako olbřímí nedovtipa, ale za co si je k čertu platí?
Existence takového mluvčího staví do velmi špatného světla zástupy více či méně zaměnitelných blondýn, které si masově vybírají politici i velké podniky, aby za ně vystupovaly. Nelze přitom tvrdit, že šikovné tiskové mluvčí neexistovaly. Minimálně Michaela Maláčová, bývalá mluvčí ODS, či Anna Stárková později Veverková pracující pro Vladimíra Špidlu byly skvělými profesionálkami, jimž mezi současnými mluvčími konkuruje pouze Cikrt.
Muži, pokud se stávají tiskovými mluvčími, jsou vybíráni často mezi televizními či rozhlasovými hlasy a tvářemi, což vede k rychlé selekci. Ti, kteří se ukáží být pouze mluvícími hlavami, záhy ve funkci končí. Proto musíme politicky nekorektně konstatovat, že mezi muži bývají neschopní tiskoví mluvčí rozpoznáni a záhy eliminováni. Bohužel to neplatí pro obligátní „blondýny“, mezi které můžeme počítat i „mediálního experta“ Petra Dimuna (momentálně ČSSD).
Kouzlo dobrého mluvčího
Stálo by určitě za nějakou studii zjistit, co vede povětšinou muže ve vedení firem a úřadů k tomu, že si vyberou mladou ženu, zpravidla těsně po skončení studia, bez větších zkušeností, začasté i nezatíženou základními vědomostmi o problematice, o níž má informovat.
Odpověď, která se nabízí, je příliš zlá a iracionální, než aby mohla být brána vážně. Proč by si někdo schválně vybíral mentálně slabou a nezkušenou bytost, od níž nelze očekávat nejen solidní argumentaci, ale ani účinný odpor vůči hloupým nápadům nadřízeného? Proč by kdokoli dobrovolně poškozoval svůj „byznys“, případně ohrožoval svou budoucnost skvělého politika? Nevíme, ale děje se to.
Kouzlo dobrého mluvčího je ve znalosti věci, a ta je nepřenosná. Těžko si představit, že by třeba zmiňovaný Tomáš Cikrt byl stejně kompetentním mluvčím ministra průmyslu. Mluvčím politiků se to ale stává často. že cestují se svými chlebodárci od resortu k resortu. Nutně se v tom plácají a je samozřejmé, že většinou nedokážou první půl až jeden rok (ti lepší) obhajovat něco, čemu nerozumějí. Jako by tak rozkošatělé úřady jako ministerstva neskrývaly jedinou osobu, která je schopna zformulovat na kameru věcnou odpověď na otázku. Patrně ano, ale není o ně zájem.
Za co si je k čertu platí?
Zejména mezi politiky vládne pochybná představa, že mluvčí je někdo jako herec a zbytek je otázka „píár“. Není to pravda. Buďme konkrétnější. Například tisková mluvčí jedné nejmenované velké strany (momentálně opoziční) vypouští do světa denně několik tiskových prohlášení, někdy podepsaných předsedou strany, jindy členy vedení, ale některá podepisuje i ona.
Podepíše-li se pod hloupý text politik, řeknete si, je přepracovaný, rozčílený, opilý nebo je o něm obecně známo, že není z nejbystřejších. Podepíše-li se však tisková mluvčí, tedy osoba, která má v náplni práce politiku nikoli provozovat, ale zprostředkovávat nějaké informace, je to přece něco jiného. Očekáváme profesionální výkon.
K čemu je mluvčí rozesílající do světa prohlášení, které „popírá“ nějaké tvrzení a přitom za mnoha silnými slovy nelze vyčíst nic víc než uražený hlas straníků: „nám se to nelíbí – nesouhlasíme“. Celému textu pak chybějí nejen argumenty, ale i elementární stylistická úroveň. Co takové prohlášení sděluje? Jen to, že politici se zlobí a nevědí si rady. Opravdu to chtějí vytrubovat do světa?
Hlouposti v textu nemusí každý prokouknout a nějakou informaci takto člověk přeci jen dostane. Bohužel je to pořád lepší než se před novináři schovávat, jako to dělá současná mluvčí vlády. Ta si vypne telefon a někdy posílá SMS. Takové chování vládní mluvčí nepamatují ani reportéři veteráni.
Popisovaná profesionální selhání zjevně nikomu moc nevadí. Média tyhle hlouposti odfiltrují a veřejnost se to vlastně nedoví.
Možná všem blonďatým mluvčím křivdím a spolu s funkcí fasují i solidní příděl kysličníku a pouze muži-mluvčí nevědí, jak s ním naložit. Neochotné a ignorantské chování slouží pak jako nejmazanější mimikry, aby novináři „neotravovali“ přímo mluvčí a obrátili se rovnou na šéfa. Asi proto se na leckterého tiskového mluvčího novináři raději neobracejí a volají přímo ministrům či poslancům. Budu asi vypadat jako olbřímí nedovtipa, ale za co si je k čertu platí?
