Tvrdí totiž, že kdyby si i u nás mohli lidé svou smrt předplatit, nepodnikali by našinci eutanazijní turistiku a nemohlo by se stát, že se tu úřady o smrti zdejšího občana vůbec nedozvědí.
Šťastný má pravdu: kdybychom si asistovaný odchod ze života dělali sami, měli bychom přehled o mrtvých. Toto plus má však své minusy. Brzy bychom zřejmě zjistili, že mezi precizně evidovanými mrtvými jsou i tací, kteří nešli na smrt kvůli proklamovaným nesnesitelným bolestem. Že je k rozhodnutí zemřít dohnali příbuzní, kteří nemohli snést život s nemocným rodinným příslušníkem. Že to břemeno nesnesitelnosti bylo více na straně pozůstalých než na straně zemřelého či zemřelé. Že otázka nezněla jak pomoci někomu umřít, ale jak pomoci rodině žít s jejím nemocným příbuzným. Jak tišit jeho bolest, mírnit samotu.
Co dělá poslanec Šťastný pro rodiny, ve kterých je těžce nemocný? Jak jim pomáhá v péči o maroda? Považujeli za nejvyšší hodnotu svobodné rozhodnutí člověka, jak tvrdí, proč nevymýšlí zákony, které by lidem pomohli svobodně se rozhodnout pro službu blízkým v bytostné nouzi? Proč přeskakuje život a jde rovnou na smrt?
Pan Šťastný má za to, že je možné sepsat takový zákon, který by zneužití eutanazie eliminoval. Zkušenost zemí, kde eutanazii nebo asistovanou sebevraždu uzákonily, ale Šťastného názor nepotvrzuje. Ukazuje se, že nad dobrovolností přání zemřít tam visí ve stovkách kauz otazník. V Nizozemsku jen třetina nemocných žádá o eutanazii kvůli opravdu nesnesitelným bolestem, zbytek kvůli samotě. Navíc: umíme si představit, že by se v podmínkách českého zdravotnictví i sebedokonalejší zákon nezneužíval? Čistě medicínsky je personál nemocnic zdatný, z hlediska přístupu k lidem se to říct nedá.
Uzákonění eutanazie či asistované sebevraždy v ČR by jistě mělo své plusy. Minusy však převažují. A budou převažovat i poté, co se dozvíme o dalších a dalších Češích, kteří si zaplatili svou smrt v cizině.
