„Království za dobrou pravdivou historku!“ napadá mě poslední dobou tak často, až se začínám obávat, že v existenci dobrých pravdivých historek už přestávám věřit. Dobrých nepravdivých historek je spousta – ale řekněte mi aspoň jednu opravdu dobrou, která se prokazatelně stala!
Nedávno jsem se nicméně dočkal: kamarádka mi vyprávěla nádherně bizarní a navíc nejednoznačný příběh, jehož pointa mi doslova vyrazila dech. „Tak tohle by mě fakt nenapadlo!“ přiznal jsem po pravdě oné dámě, když se svým vyprávěním skončila – a já se s vámi nyní vsadím, že byste ten vychvalovaný příběh chtěli slyšet taky... Tady je:
Pánovi středního věku (říkejme mu třeba Eda) večer v restauraci ukradnou koženou aktovku, v níž má nejen hustě popsaný pracovní diář a peněženku se všemi doklady, ale i oba mobilní telefony (soukromý a služební). Eda asi minutu přemýšlí o sebevraždě, ale potom si pouze symbolicky nafackuje, pro- kleje svou nepozornost, ze servírčina mobilu krádež nahlásí na policii a v bance zablokuje kreditní karty. Nakonec se ze samého zoufalství opije a odvrávorá do tmy (přesněji domů do Vršovic). Ráno u něj zazvoní mladý policista a vrátí mu aktovku, kterou na policejní služebnu v noci přinesl poctivý nálezce – chybí sice všechny peníze i oba telefony, ale alespoň tam je (prázdná) peněženka s kreditkami a osobními doklady. Poněkud nejednoznačně vděčný Eda požádá policistu o jméno nálezce; společně ho pak vyhledají na Facebooku a Eda tomu dobrému člověku ihned písemně poděkuje.
„Neni zač. To by udělal každej,“ odpoví obratem nálezce (říkejme mu třeba Franta) – a druhý den Edovi přes Facebook bezelstně napíše, že pokud by Eda chtěl i ty dva mobily a tři SIM karty, on, Franta, mu je rád prodá – je prý totiž v insolvenci a hrozí mu exekuce...
Ale to je jen první pointa. Ta druhá zní takto: Franta studuje nejmenovanou policejní (!) školu. Jeho studijní výsledky nejsou vůbec špatné. Téma Frantovy seminární práce (které si zvolil sám) zní do slova a do písmene takto: „Chování poškozeného po trestném činu krádeže.“
