Zároveň s pozdravem napřáhl ruku s knížkou. „Možná by vás to zajímalo,“ povídá. „Jsou tam vtipy, ale jen takové, co neurážejí jiné náboženství.“
V chůzi se čte špatně, ale na lavičce jsem zalistovala. K popukání na první pohled nic, což nevadilo, protože pán měl v tašce knížky další. To jste napsal vy? Vznesla jsem otázku a zároveň navrhla, že bychom vlastně mohli korzovat společně. Napsal, a po mírném povzbuzení se rozpovídal.
„Začalo to, když mi bylo pětadvacet. Pracoval jsem v jednom kulturním domě, tam se dělaly různé vzdělávací akce a po jedné koukám, na zemi leží papírek. Tak jsem ho sebral, čtu a hle, tam slova jako víra a pravda, tak si říkám, co to asi bude ta víra a jaká je ta pravda?“ Takže něco jako prozření? Tipla jsem svého společníka na jednoho ze svědků Jehovových.
Zdraví a bezpečí. Oblíbené zaklínadlo všech, kdo chtějí zkazit legraci |
Jehovistu jsem netrefila, prozření zjevně ano. Knížky, které ne už mladý, ale ještě ne starý muž nabízel, byly biblického charakteru. Pro diskusi na procházce pod zlátnoucími stromy docela zajímavé téma k rozhovoru. Vždycky je dobré nahlédnout svět i jinýma než vlastníma očima.
„Takže už víte, co je ta pravda?“ zkusila jsem výkop. „Přece tady, vytáhl z brašny cestovní bibli s miniaturními písmenky a nabízel mi ji. Jenže já nechtěla na procházce luštit Bibli. „Nemám brýle,“ vymluvila jsem se. „To nevadí,“ ujistil mne a sáhl znovu do brašny. „Tady máte lupu“. Měla jsem hledat Evangelium podle Jana.
„A podle vás?“ nechtěla jsem se vzdát mluveného rozhovoru. „Tak najděte Lukáše,“ navrhl alternativu. Zkusila jsem to tedy s vírou. Na otázku, co pro něj znamená, vypálil: „To je Matouš, první kapitola, třetí odstavec.“ Možná si ta čísla nepamatuju přesně, protože následovala další. Kapitoly, odstavce, řádky. Znalost jistě obdivuhodná, akorát že jsme si moc nepopovídali.
Prý jak to ti komunisti dělali, že neměli dluhy a vůbec |
Přitom mám náhodné rozhovory ráda. Jen neumím začít první, jako třeba ty dvě dámy, které se v parku na Kampě zajímaly, proč manžel stojí nad plnou louží a cosi mi ukazuje. Řekl jim to ochotně. Ukazuje, kudy vede kanalizace a kde by správně měla být kanálová mřížka, a není. Taky se k naší procházce připojily, což muže potěšilo.
Strašně rád vysvětluje. Kudy vede pod zemí ta kanalizace, jim ukazoval ještě tři sta metrů směrem ke Karlovu mostu, sem tam přidal i výklad o okolních pamětihodnostech. Napadlo mne, jestli by dámy neměly dostat šanci, aby taky něco řekly. No, s mužem Petrem ji nedostaly. Teprve při loučení mi mladší z nich podala navštívenku s webovými stránkami. Stránkami Svědků Jehovových. Řekla jsem muži Petrovi, že je nejvyšší čas, aby prozřel.
