Chlápek před něčím utíká, ani nevíme, před čím. Je to ostatně fuk. Možná je to lev, možná hyena, možná exekutor, možná bývalá manželka. Každopádně je to něco děsně nebezpečného.
Chlapík prchá jako o život, ani se nekouká, kam vlastně, a najednou lup ho – spadne do propasti.
Teda ne úplně. Zahučí přes okraj, ale má štěstí, zachytí se jednou rukou kořene.
A tak tam visí, nad propastí, v hloubce pod ním peřeje divoké řeky, za ním hyena, exekutor či exmanželka, žádné východisko nevidí. Nedokáže se jednou rukou přitáhnout nahoru. Kořen ostatně už povoluje. Situace je nedobrá.
V tu chvíli chlápek, i když byl až dosud bezvěrec anebo možná agnostik, obrátí oči k nebi a vykřikne: „Je tam nahoře někdo?“
O srdíčkách na kafi a jiných gestech se zázračnou silou |
Vteřinu je ticho, načež se shůry ozve mocný hlas: „Já jsem tu, synu můj. Ničeho se neboj a pusť se toho kořene. Až budeš padat, já tě zachytím.“
Chlápek se dál drží kořene. Chvíli se zamyšleně mračí.
Načež znova obrátí oči k nebesům a vykřikne: „Je tam nahoře ještě někdo jinej?“
V tomhle vtipu se nikdy nedozvíme, jak to s nešťastným chlápkem dopadlo. Možná se pod jeho váhou kořen utrhl a on skončil v hlubinách v peřejích řeky. Možná ho zachránila exmanželka či exekutor, přesně ti, před kterými utíkal.
Možná tam visí dodnes.
Každopádně si, aspoň podle Arta, reverenda v unitářském kostele, o který s K. pečujeme, zaslouží přinejmenším naši tichou vzpomínku.
Ne proto, že ve chvíli nejtěžší obrátil svou duši (no dobře, obličej) k Bohu. To poukazuje spíš na to, že to byl poněkud oportunistický jedinec, který se, když byl v maléru, chytal stébla, ve které až dosud příliš nevěřil. Takových lidí je na světě až až. Naši úctu si chlápek zasluhuje proto, že si i v prekérní situaci zachoval schopnost myslet logicky.
Nenechal se zmást hlasem z nebes, přestože mohl být boží. Neuvěřil bytosti, která mu slibovala záchranu, ale pouze za předpokladu, že podle jejích instrukcí udělá něco velmi hloupého, v daném případě se vrhne do propasti.
Důvěřovat. Jako na australských veřejných toaletách |
Radši se pokusil dovolat pomoci někoho, kdo mu doporučí cosi… lidštějšího. Třeba: „Pevně se drž a moc sebou necukej, ať ten kořen nepovolí. Budu tam za hodinku s lanem a vytáhnu tě ven.“ Nebo dokonce: „Počkej chvíli, ten exekutor, co tě honí, tu bude za pět minut. Určitě tě zachrání. Potřebuje tě přece živýho, abys moh zaplatit dluhy.“
Na něco takového by chlápek jistě slyšel. Ale pofidérní nabídkou pomoci od někoho, v jehož existenci ještě před pár minutami příliš nevěřil, se zmást nenechal.
Kéž bychom všichni byli jako tenhle chlápek. Kéž bychom si i v krizi dovedli zachovat chladnou hlavu a od jedinců, v jejichž mravní zásady nemáme důvod věřit (anebo, v tomhle případě, máme moc dobrý důvod nevěřit), si nenechali nakukat, že musíme skočit do propasti, aby nás mohli zachránit.
Volby by jistě dopadly úplně jinak.
