Podle některých představitelů by mohl po nějakém čase počet ministrů naopak klesnout, až by se některá ministerstva sloučila. To by bylo fajn. Podle jiných ale zase nemohl. Uvidíme. A tak alespoň využijme jednotýdenní dovolené od příprav vlády a podívejme se – pro inspiraci – jaká další divná ministerstva může vláda této země mít.
Vláda o 38 ministrech
Druhá vláda Viliama Širokého vládla v Československu v letech 1954-1960. Byla to také druhá vláda daného předsedy a také se moci ujala v polovině prosince. A také v ní bylo několik ministrů z menších stran. Ale na rozdíl od dneška měla ta vláda – podržte se – 38 ministrů.
Nejdřív si vezměme ministry bez portfeje. To je takový evergreen, jak levně zřídit nějaké ministerské křeslo na rozdání, aniž by za to daňový poplatník musel platit také nějaké vlastní ministerstvo s vlastním aparátem. Ostatně i odcházející vláda má dva ministry bez vlastního ministerstva.
Kumštýř ministrem je ohrožením demokracie. Někomu tady kape na karbid |
Tehdy byli bez portfeje dva ministři. K tomu ale přičtěme celkem šest náměstků předsedy vlády, kteří byli také ministry, byť taky bez konkrétní portfeje! Takže to už jsme s předsedou na devíti ministrech, aniž by jediný měl nějaký konkrétní obor.
Měl by se počet ministerstev navýšit?
Nejvíc ministerstev bylo samozřejmě hospodářských. Vedle „ministra financí“ tu byli separátně i „ministr místního hospodářství“, „ministr výkupu“, „ministr pracovních sil“, „ministr vnitřního obchodu“, a „ministr státní kontroly“. Všimněme si, že ta všechna ministerstva jsou opět jen obecná, stále jsme ještě ani nezačali s konkrétními sektory toho hospodářství.
Spousta dnes existujících ministerstev byla tehdy rozdělena na menší ministerstva. Vedle tradičního „ministra zahraničí“ tu byl i „ministr zahraničního obchodu“. Stavebnictví bylo rozděleno mezi „ministra stavebnictví“ a „ministra státního výboru pro výstavbu“. Asi jeden aby plánoval, a druhý aby mu zajišťoval dodávky malty.
Ministerstvo zemědělství (mimochodem dnes největší ministerstvo v zemi) bylo rozděleno rovnou na pět ministerstev: Byl tu „ministr zemědělství“ jako takový, ale pak i „ministr lesů a dřevařského průmyslu“, „ministr potravinářského průmyslu“, „ministr státních statků“ a „ministr zemědělských strojů“.
A jako by to nestačilo, v posledních dvou letech vlády k nim potom ještě přibyl kouzelně nazvaný „ministr pro zvelebení zemědělského, lesního a vodního hospodářství“. Těch ostatních pět ministrů to předtím asi zvelebovalo nedostatečně.
Nejrozkošnější situace ale panovala mezi různými ministerstvy průmyslu. Byl tu „ministr chemického průmyslu“, „ministr energetiky“, „ministr lehkého průmyslu“ i „ministr hutního průmyslu“.
Strana a vláda myslela na všechno
A nyní se jistě nedočkavě ptáte, „kam ale patří třeba strojírenství, to přeci není ani lehký průmysl ani hutě?“. Ale nebuďte netrpěliví. Strojírenství samo o sobě mělo svoje samostatná různá ministerstva, ty jsme ještě ani nezačali vyjmenovávat.
Ministerstvo vedla i družinářka z Vizovic. Protestovat proti Motoristům je krátkozraké, byť sexy |
Takže: bylo tu „ministerstvo strojírenství“, a separátní „ministerstvo přesného strojírenství“. Z čehož logicky plyne, že to první ministerstvo muselo být „ministerstvem nepřesného strojírenství“. Vidíte, jak pečliví a důslední komunisti byli. A hlavně realističtí. Znali sami sebe, jak nepřesné státní strojírenství dokázalo být, a muselo mít vlastní ministerstvo.
Ale pozor, co když – v duchu Marxova dialektického materialismu – něco nebylo ani přesné, ani nepřesné? I na to „strana a vláda“ myslela. Pak tu totiž bylo pro jistotu ještě třetí „ministerstvo všeobecného strojírenství“. Takže každý strojař věděl přesně, na jaké ministerstvo patří. Podle toho, jestli vyráběl s šuplerou, od oka, nebo jen tak slepě bez oka.
Nemůže totiž být nic horšího než nevědět, kdo bude vaším ministrem. Tak snad se brzy dočkáme i my. Tehdy měli maximálně ministerstev, dnes kéž máme minimálně maxisterstev.
Petr Bartoň je ekonom s ranním podcastem SníDaně
