Totéž ovšem tvrdí ti, kteří vládnou, o opozičnících a varují voliče před hrůzami, které by nastaly, pokud by se po příštích volbách dostali k moci. A tábory potenciálních voličů obou stran se vášnivě urážejí na sítích a případných manifestacích.
Tohle neúnavné rozeštvávání společnosti by samozřejmě nebylo možné bez intenzivní spoluúčasti médií. Není pak divu, že ve společnosti silně (a asi čím dál tím silněji) rezonuje názor, že vlastně všichni politici jsou lumpové. Taková situace vede k hlubokému nepřátelskému rozdělení společnosti, je živnou půdou pro vznik krátkodechých protestních stran a hnutí a vyvolává až obavy z postupného rozkladu našeho politického systému.
Kdyby nám někdo počátkem optimistických 90. let řekl, že česká politika takto zdegeneruje do hádek o to, kdo je větší lump, vysmáli bychom se mu jako zakyslé „staré struktuře“.
Co je menší zlo
Ty vzájemné agresivní útoky politických stran jsou přitom dost absurdní – ať je totiž u moci kterákoli z těch několika relevantních stran, mění se (krom rychlého obsazení všech možných pašalíků) jen celkem nepodstatné detaily, a míra korupce a jiných nepravostí rozhodně nekoreluje se stranickou příslušností. Nezaujatý pozorovatel z UFO nesledující zdejší sdělovací prostředky by v praktickém životě asi jen těžko poznal, jestli právě vládne ten či onen politický subjekt. Volby čím dál více nejsou rozhodováním občanů o tom, kdo je ten nejlepší, ale spíše kdo představuje menší zlo.
Vzniká oprávněný dojem, že funkcionáři vládnoucích stran věnují většinu svého času nikoli vládnutí a práci ve prospěch občanů, ale spíše pomlouvání těch ostatních, ba dokonce bojům s koaličními partnery. Rozdílné pohledy jsou legitimní (mimochodem, v řadě názorů se rozcházejí i autoři tohoto textu). Řešením ovšem není kompromitace jejich nositelů.
„U Pirátů je to záměrná trapnost“. Marketingoví experti hodnotí kampaně do eurovoleb |
Mnozí občané se domnívají, že tak je to správné, že v demokracii si mají politikové a politické strany „jít po krku“. Omezení faktické diskuse a hledání shody, kompromisu, či alespoň důstojného a etického politického řešení názorových a koncepčních neshod zvyšuje napětí ve společnosti.
Důsledkem pragmatického marketingového přístupu jsou pak dlouhé a nákladné předvolební kampaně působící hlavně na emoce voličů. Do pozadí zcela ustupuje význam, natožpak závaznost volebních programů - předpokládá se, že je stejně skoro nikdo nečte. Dominantní jsou laciná, často dosti stupidní hesla a ostouzení protivníků.
Vyloučit negativní kampaň
Jak tento nepěkný stav radikálně změnit k lepšímu? Nepomohla by tomu třeba inspirace Kodexem reklamy? Podle něj musí být reklama čestná (nesmí zneužívat důvěru spotřebitele či využívat nedostatku jeho zkušeností či znalostí nebo jeho důvěřivosti) a pravdivá (nesmí šířit klamavé údaje nebo údaje pravdivé, ale vytržené z kontextu).
Musí být vytvářena s vědomím odpovědnosti vůči spotřebiteli i společnosti (např. nesmí zneužívat předsudků a pověr a nesmí obsahovat nic, co by mohlo vést k násilným aktům nebo je podporovat). A hlavně - musí respektovat zásady čestného soutěžení konkurentů, nesmí útočit na jiné produkty, inzerenty nebo reklamy a nesmí se snažit tyto výrobky, inzerenty či reklamy diskreditovat. Nezasloužil by si totéž i volič?
Co třeba striktně vyloučit negativní volební kampaň a nastavit pravidla tak, aby se zásadně omezila heslovitá stupidita a plakáty s usměvavými krasavci či krasavicemi, a položit důraz na konkrétní volební programy? A posuzování etiky předvolebního boje postavit na roveň posuzování formálních a technických aspektů demokratického volebního procesu?
Takový požadavek může mnohým znít naivně, nebo jako pokus o útok na svobodu slova. Víme, že něco takového asi neexistuje nikde na světě. Ale byli bychom docela rádi, kdybychom měli jednou jako první na světě něco pozitivního...
Ústavní soud se odmítl zabývat kampaní SPD. Uvedl procesní důvody |
Vidíme i další problém - nechybí naší společnosti více než souboj PR hesel atraktivní, jasně formulovaný cíl, ke kterému chceme jako celá společnost směřovat? Třeba pracovat systematicky na tom, aby u nás všechno fungovalo tak, jako v nejvyspělejších zemích světa, tedy ve Skandinávii? Samozřejmě i s poučením z tamních chyb. Jsme přesvědčeni, že seznam všech oblastí, kde za Skandinávci zaostáváme, by rozhodně byl o dost delší než těch, v nichž tomu je naopak.
Stát musí fungovat dobře
Při snahách o nápravu našeho pokaženého politického klimatu by také bylo třeba, aby zodpovědní politici přijali za samozřejmost, že stát může a musí dobře fungovat. Místo toho často slýcháme obehranou mantru, že „stát dobře fungovat z principu neumí“, že všechno, co stát dělá, zákonitě musí dělat hůře než nějaký privátní subjekt, a že je tedy třeba státu nenechat na starosti téměř nic.
Tento názor ilustruje citát z pera jednoho známého publicisty z doby před asi 15 lety: „Vláda je parazitní orgán, který s nulovou efektivitou zajišťuje některé z elementárních funkcí státu. O náš blahobyt nebo ne-blahobyt se stará soukromý sektor. Co je ve státních rukou, funguje špatně, pokud vůbec. Platí to o vládách sociální demokracie stejně jako o vládě občanských demokratů.“
Principiálně negativní vztah ke státu (včetně řečí o daních coby „státní loupeži“) můžeme kupodivu slyšet ze dvou zdánlivě velmi odlišných stran politického spektra – od ultralevicových radikálů-anarchistů a důsledných pravicových liberálů.
Dobře se pamatujeme, že v předlistopadovém povinném vysokoškolském předmětu „vědecký komunismus“ jsme se učili poučku o postupném odumírání státu s příchodem komunismu (která nám v kontextu se zkušeností „reálného socialismu“ připadala obzvlášť absurdní)...
Je nutno neustále zdůrazňovat jako naprostou samozřejmost, že dnešní politici jsou zodpovědní za strukturu, „rozsah“ a fungování státu. Nepřijatelný je alibismus, tvrdící, že problémy udělali ti druzí a teď už se s tím nedá moc dělat.
Václav Hořejší je molekulární biolog, profesor molekulární imunologie, bývalý ředitel Ústavu molekulární genetiky
Aleksi Šedo je lékař, biochemik a patobiochemik, bývalý děkan 1. LF UK v Praze a bývalý náměstek ministra zdravotnictví
