Páral měl od počátku jasno. Chtěl vždycky úspěch, solidní hmotné zajištění. Víno, ženy, zpěv. Chtěl být vidět na těch nejlepších pozicích, v nejvybranější společnosti. Chtěl život na vysoké noze, volňáska do Celebritánie. Za jakéhokoli politického klimatu, za jakoukoli cenu. Takže se s tím moc nepáral. Psal samozřejmě, jak uměl (a že uměl od počátku na výbornou!), ale psal taky, aby mohl pohodlně vydávat, aby šel ke čtenářům v desítkách, stovkách tisíc výtisků.
Práce, sex a námět pro řadu filmů. Co víte o díle Vladimíra Párala |
Minimálně čtvrtstoletí se mu to dařilo. Hlavně černou pentalogií – a pak jejím nedokončeným pandánem, bílou tetralogií. Znalci chválí i něco z jeho vědeckofantastického snažení. Porevoluční tanečky a pózování uprostřed prodejné nahoty pak nechválí už skoro nikdo.
Přitom nástup měl Páral, jak řečeno, silný, suverénní, slibný. A konkurence byla mimořádná! Rok před jeho pseudonymní prvotinou Šest pekelných nocí (1964) debutovali Bohumil Hrabal nebo Ladislav Fuks, Milan Kundera vydal tehdy První sešit směšných lásek, Václavu Havlovi premiérovali v Divadle Na zábradlí Zahradní slavnost; ve čtyřiašedesátém pak publikoval svou první knížku Střepiny v trávě taky Vladimír Körner. Navíc Páral žil mimo centrum, pracoval v národním podniku Chemopharma v Ústí nad Labem, v Pardubicích totiž absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Přesto měl jeho první knihy tehdy doma nejspíš každý, určitě si je taky pamatujete: Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969) nebo Profesionální žena (1971). Čím tedy Páral uspěl, jak se prosadil?
Nezmizet ze scény
Nejspíš právě kombinací technologického, potažmo biologického – s lokálním a všedním. Technicky přesným a hutným výkresem každodenního lidského snažení, panelákového pachtění v hmotě těla i temnotách duše stejně jako pracovní nudy a celkově životního stereotypu. Trochu jako v poezii Miroslava Holuba.
Struktura vyprávění je jasná, hrdinové modeloví, jejich řeči pak otevřené, zábavné, čtivé. Rádo se tu jí a pije, mluví o hadrech a interiérovém designu – a samozřejmě taky miliskuje a souloží. Trochu jako v nově vydané próze Ludvíka Vaculíka Stará postel, která je kolážovaným deníkem právě takové prudké, rozbujelé sexuální touhy. Ostatně hned jedna z prvních kapitol knihy, psané v rozmezí let 1978 až 1998, se jmenuje „Nocleh u Párala“.
Rozverný, zábavný, sugestivní spisovatel, vzpomíná režisér Polesný na Vladimíra Párala |
S nástupem sedmdesátek dostal Páral zřejmě trochu strach, že by mohl zmizet ze scény. A tak začal ve svých textech tu dřívější sympaticky kritickou notu přepisovat servilitou, optimismem (například v románech Profesionální žena, Mladý muž a bílá velryba nebo Radost až do rána). Trochu jako Ladislav Fuks svým Návratem z žitného pole nebo Pasáčkem z doliny.
V osmdesátkách Páral hbitě přeřadil na dobově populární sci-fi. A po revoluci skočil šipku rovnou do moře erotiky a pornografie, které nově zalilo jak zdejší kulturu, tak společnost a politiku, a napsal Playgirls, zřejmě svůj nejhorší kus. V mezičase pak ale stihnul ještě dvojí: vydat se na cestu jogína – a být víc než zadobře s režimní tajnou policií. Prý už od poloviny padesátých let. Jenže i v tomhle měl silnou konkurenci: Egon Bondy nebo zmíněný Milan Kundera by mohli vyprávět.
Zůstává dodnes
Ona ta smrt v den čtyřiadevadesátých narozenin má možná něco do sebe. Jako by se Vladimír Páral točil jako spisovatel po spirále. Ovšem kvalitativně spíš dolů. Nahoru vyletěl hned svou první pentalogií. A tou nahoře, v těch vyšších patrech české literatury po pětačtyřicátém roce, zůstává dodnes. I po smrti.
