31. října 1424 se polskému králi Vladislavovi II. Jagellonskému (který není totožný s českým Vladislavem II. Jagellonským: ten český byl vnukem toho polského) narodil syn, jehož také pojmenovali Vladislav a který se posléze stal polským králem jako Vladislav III. Jagellonský. Jenže tak je uváděn jen velmi zřídka, protože si svou, mnohostranně dosti neslavnou, účastí v bitvě u bulharské Varny vysloužil posmrtné, ale o to více používané jméno Vladislav Varnenčik.
Uznávám, že výše uvedený historický exkurs je poněkud příliš stručný, takže pro případné zájemce teď podrobněji.
Datum s posunutými jmény. Nejen o hospodářské katastrofě světové i té naší české |
Český král Vladislav II. byl příslušníkem litevsko-polského rodu Jagellonců, jeho otec Kazimír IV. Jagellonský se přitom stal polským králem právě po smrti (či záhadném zmizení) svého staršího bratra a krále Vladislava III., řečeného Varnenčik, v bitvě u Varny 10. listopadu 1444.
Historie této bitvy má však s českými dějinami nejen příbuzenské souvislosti. Vladislav III. jako polský a uherský král (v Uhrách jako Ulászló I.: „Ladislav“ je „László“, takže „Vladislav“ je „Ulászló“) vytáhl v roce 1443 na křížovou výpravu proti Turkům. Jeho armáda byla zpočátku úspěšná, vrátila do křesťanských rukou Niš a Sofii a po jednáních dosáhla toho, že Osmané své ztráty uznali v tzv. Segedinském míru uzavřeném 1. července 1444 na dobu deseti let. Duchovní vůdce (ještě před pár lety bychom možná řekli „politruk“) výpravy, papežský legát kardinál Giuliano Cesarini, však naléhal na využití slabosti nepřítele, a tak dva dny po podepsání Vladislav III. smlouvu porušil a začal obsazovat další území.
Nastalý konflikt skončil právě bitvou u Varny, v níž byla křesťanská vojska rozprášena, Vladislav III. pravděpodobně padl a zahynul i Cesarini, který přitom mohl mít více rozvahy, protože dostal pořádně za vyučenou již při křížové výpravě proti husitům r. 1431, kdy musel od Domažlic prchat v přestrojení za prostého zbrojnoše – a v Praze pak byl na Staroměstském náměstí jako trofej vystavován jeho kardinálský klobouk (“Já o klobúk i rúcho přišel, byv prve v palec nožní střelen,“ vysmívá se mu neznámý autor fingovaného Cesariniho stížného listu papeži). Jistou pikantností je, že na Vladislavově a Cesariniho straně se bitvy u Varny účastnilo i zhruba 400 bývalých husitů, nyní námezdních bojovníků, s vozovou hradbou a pod velením Jana Čapka ze Sán…
Renegát z Prahy. Jak se pražský rodák stal „papežem marxismu“ |
Důsledky porušení smlouvy se však neomezily jen na porážku křesťanských armád v jedné bitvě: Osmané se utvrdili ve svém přesvědčení o proradnosti ďaurů, upevnili svou vládu nad severním Balkánem a otevřeli si tak cestu k dávno vytouženému dobytí Konstantinopole (29. května 1453). Odrazem pádu Konstantinopole v českém prostředí bylo rozhodnutí Jiříka z Poděbrad vyslat do západní Evropy poselstvo s návrhem spolupráce všech křesťanů v obraně proti tureckému nebezpečí.
Zápisky z této cesty, které si vedl Václav Šašek z Bířkova, literárně zpracoval Alois Jirásek pod titulem Z Čech až na konec světa. Je v nich popisováno i to, jak se poselstvo blízko Salamanky setkalo s poustevníkem, o němž se tvrdilo, že je králem Vladislavem III., jenž se dal na pokání pro hřích porušení slova, které způsobilo utrpení i smrt mnohým – a jehož polský poutník, který se k výpravě na část cesty přidružil, poznal podle toho, že měl na nohou po šesti prstech. Jiná verze Vladislavova konce ovšem tvrdí, že jeho uťatou hlavu dal turecký sultán naložit do medu a ukazoval ji návštěvám.
Faktem je, že se po bitvě tělo polského krále (ať už s hlavou, nebo bez ní) nenašlo.
