Za léta od 1. ledna 2005 dospěla generace, která si jiné poměry než s profesionální armádou představit nedokáže. Bere to jako samozřejmou vymoženost příslušnosti k Západu. Jako něco tak nárokového, jako je jistota, že stát vyplácí penzistům důchody. To je ale jen jedna, řekněme byrokratická stránka věci. Navíc víme, že ani penzijní systém nemůže fungovat zcela automaticky a žádá si reformu.
Byli byste pro obnovení povinné vojny?
Pak je tu stránka lidská. Už tři roky, od ruského útoku na Ukrajinu, víme, že armáda není jen záležitostí generálů, politiků, byrokratů a rozpočtů. Že je – jak ukazuje Ukrajina – hlavně záležitostí lidí. Jejich loajality, odhodlání, motivace. Právě z lidského hlediska přinesl 1. leden 2005 zlom. Skončila „povinná vojna“, tedy základní vojenská služba. Skončilo něco, co si lidé za komunismu spojovali s něčím, jako je dvouleté vězení, a poté alespoň s otravnou povinností. Vždyť kapela Plastic People zpívala už před půlstoletím: „Proč bych chodil na vojnu / velmi bych se divil / do prdele / do horoucích / do horoucích kdyby pekel /nestačil mi civil.“
Toto je už pryč. Ale po dvaceti letech profesionální armády a zrušených odvodů na základní vojenskou službu se rýsuje jiná otázka. Má tato země k dispozici dost lidí odhodlaných a kvalifikovaných k tomu, aby šli v případě nezbytí bojovat?
To není otázka jen spekulativní nebo řečnická. Vždyť v poslední době přiměla k vyjádřením i ministryni obrany Janu Černochovou a náčelníka generálního štábu Karla Řehku.
Oni odcházejí, my je nenahrazujeme
Pro jistotu zopakujme, co se často plete. Rok 2005 nepřinesl zrušení branné povinnosti, ta je daná zákonem už od roku 1868. Přinesl však zrušení vojenských odvodů (tedy evidence stavu a schopností branců pro armádu) a zrušení základní vojenské služby (výcviku branců).
Pro osvěžení. Poslední odvedení branci nastoupili základní vojenskou službu (na 12 měsíců) 30. března 2004, ale bylo jich pouhých 878. To číslo dokládá, kolik lidí se „povinné vojně“ nějak vyhnulo.
Tehdy se tím nikdo moc nezabýval. Západ žil v éře expedičních válek. Od roku 1990 (irácké invaze do Kuvajtu) západní vojáci bojovali nebo hlídali příměří v Iráku, na Balkáně, v Africe či Středním východě (Afghánistán), aniž by si kdo připouštěl roli pozemní armády pro obranu střední či západní Evropy.
Jenže expediční války skončily v roce 2021 neslavným stažením západních vojáků z Kábulu. Půl roku poté, po ruské invazi na Ukrajinu, bylo jasné, že evropské armády nejsou zapotřebí v Afghánistánu, ale spíše ve střední Evropě. Toto vede špičky bezpečnostní branže k reflexím, včetně reflexí profesionalizace armády po 20 letech.
Sám generál Řehka řekl, že v roce 2004 dávala profesionalizace armády absolutní smysl, ale: „Dnes, kdy už je situace jiná, nám každý rok odchází z povinné zálohy nižší desítky tisíc lidí, které ještě prošly nějakým vojenským výcvikem. My je nenahrazujeme nebo jen velmi málo.“
Důstojníci jsou, kde vzít vojáky
Ta čísla skutečně bijí do očí. Člověk nemusí být expert, aby viděl ten problém. Nejde ani tak o počty vojáků z povolání. Těch bylo při zrušení „povinné vojny“ něco přes 22 tisíc, letos je jich skoro 28 tisíc. Jde spíš o lidi z „povinné zálohy“, o ty, kteří absolvovali nějaký výcvik, získali nějakou kvalifikaci a armáda s nimi může počítat pro případ krize, ohrožení, ba války. Podle Vojenského historického ústavu je nyní v povinné záloze přes milion mužů, což není málo, ale…
Česko potřebuje válečnou armádu se 150 tisíci vojáky. Třetina by zamířila za hranice země, říká analytik Koštoval |
Z toho milionu jsou dvě třetiny mužů nad 45 let. A každý rok se z toho milionu musí vyřadit na 40 tisíc záložáků, kteří překročí zákonem daný věk (autor těchto řádek, poručík tankového vojska v záloze, je jedním z nich). Teď si vezměte, že když branci rukovali naposled (2004), bylo jich jen 878, řekněme dnešních čtyřicátníků. Pak to srovnejte s počtem 40 tisíc lidí nad 60 let každý rok vyřazovaných z povinné zálohy. A máte představu o proporcích a rychlosti tohoto trendu, pro armádu i obranyschopnost státu velmi neblahého.
Odvádět, nebo verbovat?
Ve vzduchu je tedy otázka. Co s tím? Jak může stát získat dostatek kvalifikovaných lidí, kteří jsou v případě potřeby použitelní pro obranu, bojové nasazení, ale i pro zásahy při povodních, řekněme i při migračních kalamitách, jako byla ta před deseti lety, kdyby mířila přes Česko?
To je otázka do pranice. Povinnou základní vojenskou službu stát neobnoví. Nemá na to ani rozpočtové, ani technické, ani ubytovací, ani lidské kapacity. Navíc by to byl krok extrémně nepopulární. Vládní i bezpečnostní establishment si může nanejvýš říkat, že kdyby se o zrušení základní vojenské služby nerozhodovalo v roce 2004, ale v roce 2024, dopadlo by to možná jinak.
Stát sází na aktivní zálohy (bývalé vojáky, nebo občany, kteří prodělají šestitýdenní výcvik). Do roku 2030 chce mít v armádě 30 000 vojáků z povolání a 10 000 příslušníků aktivních záloh. Jak je získávat, když vojenské odvody se už dvacet let neprovádějí? Náborem. Dříve se tomu říkalo verbování. Čímž se svým způsobem vracíme před éru císaře Josefa II. Právě on v roce 1781 verbování zrušil ve prospěch povinných vojenských odvodů.
I takto může vypadat pohled na profesionalizaci armády po dvaceti letech praxe. A ve světě, který se dramaticky mění.
