Slovenský překladatel a spisovatel Vojtěch Zamarovský by oslavil 106. narozeniny. To při vší úctě nebylo nic, kvůli čemu se měla přestat točit Země, zvlášť když jsme všichni spíš s napětím sledovali počátek povolebního vyjednávání. Tak proč tohle výročí stojí za připomenutí?
Protože se na oné facebookové stránce pod tímto příspěvkem strhla dlouhá a bouřlivá diskuse, naprosto neodpovídající obvykle skromnému počtu lajků a komentářů. Naprostá většina komentujících si servítky rozhodně nebrala, autora stránky urážela až za hrob a spílala mu těmi nejhoršími slovy – no zkrátka jako v klasické facebookové diskusi.
5. října 1919 se v Zamarovcích, vesničce u Trenčína, narodil Vojtěch Zamarovský, československý historik, spisovatel a překladatel, jeden ze zakladatelů žánru literatury faktu u nás. Věnoval se popularizaci starověkých civilizací a mýtů. Je světově uznávaným autorem, jeho díla byla přeložena do patnácti jazyků.
Za dlouhá léta své práce se stal takřka legendou. Všichni ti, kteří se zajímají o starověkou historii, nepochybně četli mnohé z jeho knih, tím spíš, že autor se jako p...rvní u nás snažil spojovat populárně-vědecké postupy s beletristickou lehkostí. Jednoduše řečeno, Vojtech Zamarovský dokázal vždy psát tak, aby nikdo z jeho čtenářů nezapochyboval, že historie nejenže není žádná nuda, ale naopak - že je to záležitost poutavá, nejednou až dobrodružná a knihy o ní se dají číst jedním dechem.
Bohužel by se však měla zmínit i druhá a temná tvář Vojtěcha Zamarovského, jak správně poznamenal Oldřich Kotyza - „Také se zapomíná (nebo záměrně nepřipomíná), že byl za války členem Hlinkovy gardy, kam se přihlásil v době potlačování slovenského povstání v r. 1944, po válce se samozřejmě stal komoušem, poté i špiclem StB a rozvědky. I to je Vojtěch Zamarovský!"
Tento autor si totiž dovolil pod dlouhé představení Zamarovského coby brilantního popularizátora historie, který k zájmu o období starověku přivedl několik generací mladých čtenářů, dopsat noticku, že spisovatel byl za druhé světové války členem pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy, po válce vstoupil do KSČ a od 60. let spolupracoval s StB, později dokonce coby agent rozvědky s krycím jménem Závoj. Nic, co by nebyla pravda, ani slovo navíc. A přesto dostal autor Zamarovského medailonku od komentujících naloženo tolik, jako v posledních letech dostával ve facebookových debatách naloženo snad jenom premiér Fiala.
Co si to jenom dovolil! Říct něco, co se neposlouchá dobře, o autorovi tak krásných knih! Co vůbec ta nula dokázala, že si tak troufá? Diskutující vůbec nechtěli slyšet o ničem, co by na piedestal vrhalo stín. Jako kdyby je to osobně uráželo, jako kdyby bylo povoleno pouze chválit.
Padouch, nebo hrdina. Jako by nebylo nic mezi tím. Jenže mezi tím něco je. A to něco se nazývá člověk.
Jeho činy nesnižují hodnotu jeho díla
Člověk je málokdy pouze padouch nebo pouze hrdina. Vlastně skoro nikdy. Každý máme světlé i stinné stránky, každý jsme udělali v životě něco, čeho litujeme nebo se za to stydíme nebo co ostatní nehodnotí úplně pozitivně. Samozřejmě, přece jsme lidé, a nijak to neumenšuje naši hodnotu.
A Vojtěch Zamarovský podle všeho nebyl špatný člověk: „Vím, že za ním několikrát přišli, z čehož byl dost vyděšený. Nebylo mu příjemné, že za ním chodili, ale nedokázal je poslat pryč,“ uvedl o svém otci před lety do médií jeho syn Peter Zamarovský. „Byl to skromný, čestný, příjemný a dobrý člověk,“ potvrzoval jeho slova oceňovaný slovenský historik Pavel Dvořák.
Komunistická rozvědka agenta Závoje díky jeho zahraničním cestám využívala ohledně problematiky jihovýchodního křídla NATO, na vyhledávací a tipovací činnost nebo jako konzultanta aktivních a vlivových opatření, mimo jiné také vytipovával vhodné lidi, které by režim mohl zpracovat a přesvědčit ke spolupráci.
Spisovatel Zamarovský byl agentem StB |
Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy zase vznikly po vypuknutí Slovenského národního povstání, aby bojovaly proti partyzánům, spolupracovaly s nacisty a spolu s nimi se podílely na množství válečných zločinů.
Vůbec mi nejde o to, zda člověk, který sloužil v obou těchto organizacích, mohl být čestný a dobrý. Mohl i nemusel, ukvapeným soudům je lepší se vyhýbat, a navíc „hoďte první kamenem, kdo jste bez viny“, však to znáte.
Především je nutné říct, že vůbec nic z toho nesnižuje hodnotu nebo kvalitu Zamarovského knih.
Lidice, ale i Postoloprty
Jistě, knihy Vojtěcha Zamarovského si kritiku určitě zaslouží. Až příliš jsou poznamenané dobou svého vzniku: Zamarovský se v nich vcelku nezakrytě posmívá křesťanství nebo s despektem zmiňuje „buržoazní historiky“ a místo nich vyzdvihuje ty marxistické, což mimochodem vede ke zcela zavádějící interpretaci dějin. Často tyhle lapsy zůstaly i v porevolučních vydáních.
A přesto jsou to knihy poutavé, poučné, zábavné a chytré, je to špička literatury faktu. Šumí v nich moře, slunce svítí do rozpáleného písku a probouzí neskutečnou touhu se do východního Středomoří za velkými starověkými civilizacemi podívat. I autor tohoto textu patří k těm, které v dětství zcela ohromil „historický cestopis“ Za sedmi divy světa (první vydání 1960), přečtení Řeckého zázraku (1972) či Dějin psaných Římem (1967) ho naplnilo obdivem k první skutečně univerzální řecko-římské civilizaci a třeba Za tajemstvím říše Chetitů (1961) v něm probudilo hlubokou úctu k lingvistickým schopnostem zakladatele chetitologie Bedřicha Hrozného.
A nic z toho by se nezměnilo, ať by osobnost Vojtěcha Zamarovského byla jakákoli. Nezachoval se jejich autor někdy statečně a čestně? Těm knihám je to jedno. Chtít vidět jenom to hezké a to ošklivé přehlížet, nebo se dokonce tvářit, že nic takového neexistuje, je dětinské.
Je to vůbec obecně český problém, tahle neschopnost vidět obě strany mince. A dokud si nepřipustíme, že rub nemaže líc (a obráceně), těžko můžeme svou minulost přijmout v její celistvosti. Což se netýká jenom jednotlivců, ale celého českého národa.
Třeba – když už byla řeč o druhé světové válce – že pro Čechy nejsou důležité jenom Lidice, Ležáky či Javoříčko (a mnohé další), ale také k nám neodmyslitelně patří Postoloprty, Ústí nad Labem nebo Brněnský pochod smrti (a mnohé další). Fakt, že nejen ostatní se na nás dopouštěli ošklivých věcí, ale i my jsme se jich dopouštěli na jiných, nás nečiní horšími. Naopak: připustit si, že jsme hrdinové i padouši, připustit si, že jsme lidé, znamená konečně dospět.
