Škoda, že tak pozdě. K tomu má přece sloužit právě kampaň před volbami, aby se volič mohl kvalifikovaně rozhodnout a skutečně problematičtí lidé se do vrcholných státních orgánů nedostali.
Ovšem co je to ta problematičnost? Například našim předkům se vyčítá, že volby v roce 1946 byly zatíženy mnoha vadami. I proto, že bylo v rámci poválečného výkonu spravedlnosti zakázáno kandidovat lidem, kteří byli obviněni z vybraných trestných činů proti republice. Tedy nikoliv odsouzeni, nejlépe pravomocně, ale pouze obviněni. My jsme v tomto směru pokročili dál, protože podstatná část povolebního boje se točí kolem Filipa Turka, který nebyl ani z ničeho obviněn.
Vše se původně točilo kolem právní otázky, zda prezident může odmítnout návrh premiéra na jmenování člena vlády. Dávno už tu ale nejde o právo, na jeho místo nastoupily emoce. A ještě nikdy nehrály takovou roli. Na jedné straně ministr zahraničí píše dlouhé výzvy poradci prezidenta, který je zveřejní s tím, že se stal předmětem vydírání. Načež jsou na podporu prezidenta svolány rozsáhlé demonstrace a právníci ve veřejném prostoru zvažují, zda se o vydírání ve smyslu trestního práva jednat mohlo, nebo nemohlo.
Prezident je „nadpolitikem“, jakýmsi patriarchou. Jsou na něj kladeny jiné nároky než na ostatní vrcholné politiky, je mu promíjeno to, co jim by prominuto nebylo. Přímá volba toto ještě zvýraznila.
Protože věc je poněkud absurdní, v politice už padaly horší vzkazy a nikoho nenapadlo se obávat vydírání, položím řečnickou otázku: A proč ne trestný čin sabotáže? S ním naše orgány činné v trestním řízení a zasahující ve světě politiky již mají své zkušenosti.
Skutková podstata podle § 314 trestního zákoníku na danou situaci přiléhá ještě lépe: „Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky anebo poškodit mezinárodní organizaci zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby: a) mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu mezinárodní organizace, orgánu veřejné moci, ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, hospodářské organizace nebo jiné instituce, nebo b) způsobil v činnosti takového orgánu anebo takové organizace nebo instituce poruchu nebo jinou závažnou škodu…“
Jak je patrné, prostor pro další šponování situace tu je. Leckdo se podivuje nad formou politiky amerického prezidenta, ale nevidí, že totéž je praktikováno i u nás.
Vrátíme-li se k upozaděné otázce ústavněprávní, zažíváme postupný posun spočívající v posílení postavení prezidenta. Vše se točí kolem otázky, jaký je vlastně základ našeho ústavního uspořádání? Ústavní právníci a politologové ve veřejném prostoru dlouhodobě opakují, že se jedná o systém parlamentní formy vlády. Tedy systém, kde hlava státu je vybavena pouze formálními pravomocemi a svou účastí na jmenováních a dalších úkonech jim dodává na vážnosti svou aurou, ale nevykonává reálně žádnou výkonnou moc, ta náleží vládě.
Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ví to prezident, který stojí v čele brutálně rozděleného národa? |
V prezidentském systému, pro úplnost, žádná vláda není, celá výkonná moc je v rukou prezidenta. V poloprezidentském systému má prezident samostatné výkonné pravomoci typicky v oblastech zahraničních vztahů, vnitřní bezpečnosti a obrany, v ostatních působí vláda.
V naší ústavě není napsáno ani slovo o tom, jakou formu vlády máme. Což není tak neobvyklé, je to spíše teoretický pojem a vyvozuje se z jednotlivých ustanovení základních zákonů. Problémem naší ústavy je, že používá formulace, které pravomoci vykonávané prezidentem definuje jako „jeho“, pod kontrolou vlády či jiného orgánu. Tedy prezident jmenuje generály, velvyslance, ale i soudce. Ale neříká, zda na návrh vlády a zda musí. Pouze v případě ministrů na návrh premiéra. Také u členů Nejvyššího kontrolního úřadu prezident koná na návrh, a to Sněmovny.
Zde ale již v obou případech máme precedent, že nevyhovění návrhu nemá pro prezidenta žádný důsledek. Připočtěme k tomu mimořádnou přízeň, kterou náš národ instituci prezidenta věnuje: prezident je „nadpolitikem“, jakýmsi patriarchou. Jsou na něj kladeny jiné nároky než na ostatní vrcholné politiky, je mu promíjeno to, co jim by prominuto nebylo.
Zeman a Pavel mají leccos společné. Pokud chce být prezident úspěšný, má být vidět |
Přímá volba toto ještě zvýraznila. Dala prezidentovi silný mandát. Formulace ústavy, které jsou nejenom vágní, ale přímo vychýlené ve prospěch prezidenta, otevírají prostor pro jeho aktivitu. Nicméně bez odpovědnosti. Tu ústava vylučuje. A bez samostatných pravomocí. Výsledkem je nestabilní systém, kdy prezident je vůdcem opozice, přitom hlavou státu.
Nemůže se tedy jednat o klasický systém parlamentní, kde hlava státu má kooperovat s aktuální vládou. Vzhledem k absenci samostatných pravomocí nejde ani o systém poloprezidentský. Prezident se může opírat pouze o sdělovací prostředky a občanské iniciativy. Výsledkem je specifická česká směs, systém, který si zaslouží označení „čtvrtprezidentský“.
Tento systém svádí k aktivismu a v době, která je postracionální a naopak vzývá emoce, ho uvidíme ještě více. Je mylné přemýšlet, zda nám to nebo ono uškodí v zahraničí. Tam se odehrávají srovnatelné, ne-li horší věci a Česká republika je z hlediska světového dění nedůležitý stát. Škodíme ale sami sobě. Namísto řešení skutečných problémů – tím je v obecném souhrnu všestranný úpadek naší země, kdy základní věci navzdory ohromným výdajům přestávají fungovat – se utápíme v neproduktivních emocích.
