Vážíte-li si svých peněz, je lepší na ty volby nesázet. Opravdu nelze říci, jak vyznějí. A ještě hůře to, jak výsledek přijmou kandidáti. Uzná Trump svou případnou porážku? To je otázka za milion, ale k ní se zdejší sázkové kanceláře nevyjadřují.
Pro našince je zajímavější jiná stránka těchto voleb. Nám bližší, neboť tak či onak se projevuje v celém západním světě. Je to vývoj demokracie v situaci, kdy se z každého hlasování (voleb, referenda) stává jakýsi armageddon, hrozba nezvratného uchopení moci, rozhodující boj Dobra a Zla.
Konec světa, jak jsme ho znali
V USA je tato situace mimořádně vypjatá. Značnou část voličů ovládá představa, že vítězství soupeře by znamenalo konec světa, jak ho znali. Tím výrazem se s oblibou ilustrují průšvihy typu změny klimatu, které se už nepojímají jako problém přírodní, ale společenský, lidský. Z toho se také odvozují hesla typu „zachraňte planetu“.
V politice – ve volbách či referendech – se podobně naléhavě volá „zachraňte demokracii“. Ve vyhrocené podobě to ukazují právě USA.
Mnozí voliči levice (demokratů) se skutečně bojí, že vyhraje-li Trump, nastane konec světa, jak ho znali. Nastane diktatura a žádné další volby, jež by mohly něco skutečně změnit, se již konat nebudou. Že Donald Trump už jednou volby vyhrál, v letech 2017–2021 úřadoval jako prezident a konec světa nenastal? Že další volby vyhrál Joe Biden? Vykládejte to někomu, kdo má „jasno“.
Levičák řekne cosi ve smyslu: ale pozor, jde o druhý termín, teprve v něm by Trump rozjel svou pomstychtivost a ničitelské pudy. Pravičák odpoví: ale pozor, vždyť volby v listopadu 2020 byly ukradené, přece je vyhrál Trump. V téhle debatě se jen těžko hledá společný jmenovatel, ba i společný jazyk.
Trump na prahu Bílého domu. Rozhodne i to, že Harrisovou považují Američané za druhého Bidena? |
Mnozí voliči pravice (Trumpových republikánů) se skutečně bojí něčeho jiného. Vyhraje-li Harrisová, za její vlády se ilegální migrace utrhne ze řetězu, ve volbách bude moci hlasovat každý bez ohledu na občanství a doklad totožnosti (bez průkazu lze v některých státech unie volit už teď), proto budou všechny další volby vyhrávat už jen demokraté. Opět: konec světa, jak jsme ho znali.
Kde zůstaly „nové pořádky“?
Tyto vyhrocené představy vytěsňují téma střídání moci. Přitom střídání moci je definičním znakem liberální demokracie, na kterou se tolik přísahá. V poválečné Americe se moc střídala výrazně. Za osm dekád jen jednou držela jedna strana Bílý dům více než dvě prezidentská období. Republikáni za Ronalda Reagana a George Bushe v letech 1981–1993.
Ale vztah k osobnosti Trumpa to mění. Už nejde o střídání moci, ale o záchranu demokracie. Přesněji o to, co německý sociolog Gerd Held nazval diktaturou zachraňování. Když se pořád něco zachraňuje (klima, planeta, euro, demokracie), vytěsňuje to normální politické přístupy, konkurující si varianty a pohledy na věc. S představou Trumpa v Bílém domě dostává střídání moci pro mnohé toxický, téměř nelegitimní ráz. Není lepší – zní potom úvaha – držet se stálé vlády středu? Takové, kdy se moc de facto nestřídá, ale podílejí se na ní všechny uznávané party? Toť otázka.
Sestřihem Harrisové klamete veřejnost. Trump chce po CBS 10 miliard dolarů |
Takovou vládu ztělesnila kancléřka Angela Merkelová. Za 16 let jejího působení se ve vládě střídaly politické strany, ale moc zůstávala táž. Výsledek? Německo poněkud ztrouchnivělo (myšlenkově, hospodářsky, politicky), a pokud byla jedinou skutečnou opozicí protimigrační AfD, není divu, že dnes dosahuje skóre třiceti procent a v Durynsku vyhrála volby.
Když před tím někdo varoval před patnácti lety, po otevření hranic a nekontrolovaném přílivu migrantů, dostal cejch populisty. Když před šesti lety varoval Karl Lagerfeld, ikona světové módy a muž pohybující se v prostředí LGBT, bylo ticho. Teď o tom naplno kriticky píše The Economist, časopis, který by sotva někdo cejchoval na populistický. Prostě nestřídá-li se moc, neplní-li své role vláda a opozice, přináší to neblahé důsledky.
Nejtěsnější volby v historii? Trump vrací úder a dohnal uvadající Harrisovou |
U nás to takhle vyhrocené ještě není, ale máme k tomu nakročeno. Už kádrováním politických stran na demokratické a nedemokratické, používáním výrazů „fialový hnus“, „dezoláti“ či „svině“. Když vyhrál volby a stal se premiérem Andrej Babiš (ANO), ozvaly se výstrahy před „novými pořádky“, před nezvratnými důsledky uchopení moci. Jenže uplynuly čtyři roky a v dalších volbách získal sněmovní většinu i úřad premiéra Petr Fiala. Kde tedy jsou ony „nové pořádky“? Skončily po volbách na podzim 2021? Či je Fiala převzal? Nebo tu, v nezvratné podobě, nikdy nebyly?
Podobné otázky, jen ve vyhrocenější podobě, teď kladou americké volby.
